Mumbaí Čhatrapati Šivádží: Vlakem do Podivína

9 Srp

„Z takového otce musí mít rodina radost,“ přemítá NP, zatímco plive hnědé sliny skrz zamřížované okénko. „Však taky má. Viděls, jak ho od nás jeho dcera odháněla?“ odtuší Vítek a odsype do dlaně další dávku tabáku.

Cesta v druhé sedící třídě z Kárváru do Bombaje nakonec utekla jako voda v říčkách Kónkanského pobřeží. Ve vedlejším boxu se na poličce pro zavazadla uvelebil obtloustlý strejda, který si okamžitě získal naši pozornost i srdce. Říkal, že je z Margão, což je prý hrozně hezké město (nedovedeme posoudit; víme jen, že tam nefunguje nádražní wifi) a že jede s rodinou do Bombaje. Rozdělil se s Vítkem o večeři (kuře v čili omáčce s chlebovými plackami) a dokonce věděl, že v Evropě tak pálivé jídlo nemáme a že je tam zima. Celou dobu ale mlel především něco o Hampi a o opicích a smál se u toho jako měsíček na hnoji. Nakonec si narval plnou pusu tabákového prášku, o který se s námi samozřejmě taky nezapomněl podělit, a spokojeně usnul.

Na hlavní bombajské nádraží Čhatrapati Šivádží Terminus (dříve známé jako Victoria Terminus) dorážíme chvíli po páté ranní. Vzhledem k brzké hodině okamžitě uléháme pod lavičku mezi houf hemžících se rusů a skoro stejně početný houf zevlujících Indů. Probouzí nás až kolem osmé zvuk charakteru i hlasitosti startujícího letadla, který neustává ani po půl hodině. Aby byla iluze návštěvy vězeňského tábora pro polapené džihádisty dokonalá, vycáká parta uklízečů hned vedle nás na podlahu celý kýbl vody a začne vytírat.

Jde se tedy do nádražky. Cestou odrážíme útok somráka, arogantního taxikáře i jakési tety, která pobíhá po celé hale a vítá v Bombaji snad všechny cizince. V rohu vedle záchodků nacházíme několik oken s indickou i čínskou kuchyní, leč se stoly pouze na stojáka. Už už se chystáme udělat prohlídku zbytku starobylé nádražní budovy postavené v roce 1887 jako jedno z vrcholných děl takzvaného indo-saracénského slohu a poté se zdekovat, když vtom si všímáme schodů do galerie na patře. Historie počká, jde se nahoru.

Jestliže je hlavní bombajské nádraží kulturní památkou UNESCO, zdejší nádražka má k jakékoli podobné certifikaci daleko. Umělohmotná kavárničko-jídelnička v patře poskytuje především nádherný výhled na hromadu odpadků oddělenou zátarasy. Dál do haly už bohužel přes okno posrané od holubů moc vidět není. Přesto si připadáme poněkud nepatřičně: číšník nosí kravatu a u vedlejšího stolu sedí pán v lakýrkách.

Jídlo je sice servírováno na plastových tácech, čhólé bhatúré za 90 a uttapam za 100 ale jakž takž ujdou. Zejména olbřímí nafouklé smažené placky způsobují u našeho stolu menší pozdvižení, neboť vyfotit je padesátkou objektivem je zhola nemožné. Naše dobrá nálada však dostává tvrdý direkt na solar, jakmile přejdeme k nápojům. Čaj není a objednávka „jedno kafe s mlékem a jedno bez“ je zjevně nad číšníkovy síly. Vše zvládá až na druhý pokus, a to ještě kávu z automatu ždímá téměř pět minut.

„Kafe. Chutná to moc jako kafe,“ hořekuje Vítek, na němž se projevují známky absťáku, neboť se již 12 hodin nenapil čaje. „A ještě mi k tomu nedali ani lžičku. Kdyby radši měli normální čaj,“ žbrblá a usrkává divně zbarvenou pěnu. Jeho nihilistická nálada je vcelku pochopitelná vzhledem k tomu, že opět ztratil tabák. „Tady žádné hvězdičky nedám,“ uzavírá svou pětiminutovku svatého rozhořčení a vynáší tvrdý verdikt: „To je zatím nejhorší ze všech nádražek, kde jsme byli.“ Naštěstí zároveň i poslední.

„Tyvole to kafe stálo každé pade?! A ještě bez daně?“ rozběsní pro změnu NP, když mu retardovaná obsluha konečně přinese účet. „Taky to bylo pěkně hnusné,“ odtuší Vítek suše. Karty neberou, což se tady dalo i čekat. Jdeme radši pryč, i když už jsme úplně švorc a tušíme, že ve městě nás dnes žádný výrazně lepší zážitek taky nečeká.

„Viděls, jak si pak ke mně ve vlaku přisedl ten divný týpek?“ ptá se Vítek, když se konečně trochu uklidní u vzpomínky na noční dobrodružství.
„Ne, čím byl divný?“ vyzvídá NP, který tou dobou už zařezával na poličce pro zavazadla.
„Prostě vypadal divně. Seděl u otevřeného okna jenom v tričku, furt se nějak kroutil a nakonec se poblil,“ směje se nyní již zkušený železniční harcovník. „Chvíli se na to překvapeně díval a asi po pěti minutách odešel.“

No comments yet

Leave a Reply

You must be logged in to post a comment.