Mumbaí Čhatrapati Šivádží: Vlakem do Podivína

„Z takového otce musí mít rodina radost,“ přemítá NP, zatímco plive hnědé sliny skrz zamřížované okénko. „Však taky má. Viděls, jak ho od nás jeho dcera odháněla?“ odtuší Vítek a odsype do dlaně další dávku tabáku.

Cesta v druhé sedící třídě z Kárváru do Bombaje nakonec utekla jako voda v říčkách Kónkanského pobřeží. Ve vedlejším boxu se na poličce pro zavazadla uvelebil obtloustlý strejda, který si okamžitě získal naši pozornost i srdce. Říkal, že je z Margão, což je prý hrozně hezké město (nedovedeme posoudit; víme jen, že tam nefunguje nádražní wifi) a že jede s rodinou do Bombaje. Rozdělil se s Vítkem o večeři (kuře v čili omáčce s chlebovými plackami) a dokonce věděl, že v Evropě tak pálivé jídlo nemáme a že je tam zima. Celou dobu ale mlel především něco o Hampi a o opicích a smál se u toho jako měsíček na hnoji. Nakonec si narval plnou pusu tabákového prášku, o který se s námi samozřejmě taky nezapomněl podělit, a spokojeně usnul.

Na hlavní bombajské nádraží Čhatrapati Šivádží Terminus (dříve známé jako Victoria Terminus) dorážíme chvíli po páté ranní. Vzhledem k brzké hodině okamžitě uléháme pod lavičku mezi houf hemžících se rusů a skoro stejně početný houf zevlujících Indů. Probouzí nás až kolem osmé zvuk charakteru i hlasitosti startujícího letadla, který neustává ani po půl hodině. Aby byla iluze návštěvy vězeňského tábora pro polapené džihádisty dokonalá, vycáká parta uklízečů hned vedle nás na podlahu celý kýbl vody a začne vytírat.

Jde se tedy do nádražky. Cestou odrážíme útok somráka, arogantního taxikáře i jakési tety, která pobíhá po celé hale a vítá v Bombaji snad všechny cizince. V rohu vedle záchodků nacházíme několik oken s indickou i čínskou kuchyní, leč se stoly pouze na stojáka. Už už se chystáme udělat prohlídku zbytku starobylé nádražní budovy postavené v roce 1887 jako jedno z vrcholných děl takzvaného indo-saracénského slohu a poté se zdekovat, když vtom si všímáme schodů do galerie na patře. Historie počká, jde se nahoru.

Jestliže je hlavní bombajské nádraží kulturní památkou UNESCO, zdejší nádražka má k jakékoli podobné certifikaci daleko. Umělohmotná kavárničko-jídelnička v patře poskytuje především nádherný výhled na hromadu odpadků oddělenou zátarasy. Dál do haly už bohužel přes okno posrané od holubů moc vidět není. Přesto si připadáme poněkud nepatřičně: číšník nosí kravatu a u vedlejšího stolu sedí pán v lakýrkách.

Jídlo je sice servírováno na plastových tácech, čhólé bhatúré za 90 a uttapam za 100 ale jakž takž ujdou. Zejména olbřímí nafouklé smažené placky způsobují u našeho stolu menší pozdvižení, neboť vyfotit je padesátkou objektivem je zhola nemožné. Naše dobrá nálada však dostává tvrdý direkt na solar, jakmile přejdeme k nápojům. Čaj není a objednávka „jedno kafe s mlékem a jedno bez“ je zjevně nad číšníkovy síly. Vše zvládá až na druhý pokus, a to ještě kávu z automatu ždímá téměř pět minut.

„Kafe. Chutná to moc jako kafe,“ hořekuje Vítek, na němž se projevují známky absťáku, neboť se již 12 hodin nenapil čaje. „A ještě mi k tomu nedali ani lžičku. Kdyby radši měli normální čaj,“ žbrblá a usrkává divně zbarvenou pěnu. Jeho nihilistická nálada je vcelku pochopitelná vzhledem k tomu, že opět ztratil tabák. „Tady žádné hvězdičky nedám,“ uzavírá svou pětiminutovku svatého rozhořčení a vynáší tvrdý verdikt: „To je zatím nejhorší ze všech nádražek, kde jsme byli.“ Naštěstí zároveň i poslední.

„Tyvole to kafe stálo každé pade?! A ještě bez daně?“ rozběsní pro změnu NP, když mu retardovaná obsluha konečně přinese účet. „Taky to bylo pěkně hnusné,“ odtuší Vítek suše. Karty neberou, což se tady dalo i čekat. Jdeme radši pryč, i když už jsme úplně švorc a tušíme, že ve městě nás dnes žádný výrazně lepší zážitek taky nečeká.

„Viděls, jak si pak ke mně ve vlaku přisedl ten divný týpek?“ ptá se Vítek, když se konečně trochu uklidní u vzpomínky na noční dobrodružství.
„Ne, čím byl divný?“ vyzvídá NP, který tou dobou už zařezával na poličce pro zavazadla.
„Prostě vypadal divně. Seděl u otevřeného okna jenom v tričku, furt se nějak kroutil a nakonec se poblil,“ směje se nyní již zkušený železniční harcovník. „Chvíli se na to překvapeně díval a asi po pěti minutách odešel.“