„Za půl hodiny nám jede bus, to je tak akorát na jedno.“
Přesně takhle začal večer, kdy nejenže jsme nejeli tím autobusem, co jel za půl hodiny, ale ani tím, co jel za další dvě.
Vstupujeme do novoborské nádražky a hbitě objednávám u výčepu dvakrát Konráda. „Já vám to rovnou zaplatím, nám totiž za půl hodiny jede autobus, víte,“ rozhodně sděluji výčepnímu. Usedáme k volnému stolu, sledujeme fotbal a štamgasty, kteří sledují fotbal. Pivo z Liberce je celkem solidní, nabídka ostatních alkoholických nápojů bohatá, nabídka pochutin základní – křupky, tyče, paprikové brambůrky, tatranka, margotka. Kuchyně již bohužel nějakou dobu v provozu není.
Lokálu vévodí velká televize, v níž právě běží fotbalové utkání první ligy. Blíží se poločas a u štamgastského stolu to znamená jediné – čas na cigaretu a rundu fefrmincky. Konrád v našem prázdném žaludku již poctivě odvádí svoji práci, a tak se zanedlouho dáváme před hospodou do řeči s ostatními. Něco byste měli o Novém Boru vědět – sklo a skláři jsou tady všude, jen někde ne. Partička bývalých (výčepní) i současných sklářů (štamgasti) nás hostí cigaretami, pivem a historkami z provozu sklárny. Dovídáme se tak před hospodou o popáleným fachmanovi a litru fernetu, o urně s popelem Bořka Šípka – „největším mistrovi českýho skla, ty vole“, o hicu, o sklářské sedmičce, o vodě, o střepech a píšťalách… Naši noví kamarádi nás po skončení zápasu a další cigaretě před hospodou zvou k svému stolu, což považuji za jeden ze svých největších životních achievementů.
Říká se, že třetí den je krizový a třetí pivo zásadní. S třetím pivem totiž padne zásadní rozhodnutí, a to, že si necháme odjet i druhý autobus. Účet již máme otevřený a čtvrtého Konráda nemusíme objednávat, přistane nám beze slov na stole, sotva dopijeme předchozí půlitr.
Žvaníme, v televizi už běží Dohráno a zhruba tak mezi rozborem prvního gólu ze standardní situace ve třetí minutě a vlastního gólu Hubníka v 78. minutě padne nestandardní otázka: „Chceš nějakej střep?“ ptá se mě jeden z party sklářů. Neznalá hantýrky, myslím si, že dostanu pěkný, barevný kousek skla. Podobné střepy jsem jako děcko sbírala na Šumavě a tyto úlovky pro mě měly cenu korunovačních klenotů. Hbitě přikývnu, že budu mít další do sbírky a už si to šinu do útrob dlouho nepoužívané kuchyně nádražní restaurace. Fachman hbitě vytahuje trochu větší kusy střepů z novin. Přede mnou se najednou objevují vázy a mísy z hutního skla. Vybírám samozřejmě tu největší.
Jsem tak omámená úlovkem, že mě v tu chvíli nenapadne, že se nám těch pět kilo navíc druhý den cestou na Jedlovou pěkně pronese. Ale kdo by řešil realitu dalšího dne, když aktuálně musím vyřešit, jak „střep“ mým novým borským kamarádům oplatit. Jako platidlo zvolím fefrmincku. Což později zjišťuji, že je univerzální platidlo ve všech nálevnách v Novém Boru. Pijeme, povídáme, kouříme, pijeme… Autobusy jsou dávno v tahu.
Přiblížila se zavírací hodina a výčepní si už chce taky orazit u jiného výčepu. Přikládáme tedy ruku k dílu – vysypáváme popelníky, zvedáme židle, mně se trochu z kombinace alkoholů zvedá žaludek. Ale další štace je nejspíš ještě před námi. Navíc mi čerstvý vzduch udělá dobře. Jasně, mohli bychom se rozloučit a odejít, ale přepadne mě moje potřeba být u všeho a nedejbože, aby mi něco zásadního uteklo. Zamykáme nádražku a odcházíme s výčepním i ostatními do „druhýho nejlepšího podniku tady“.
Vcházíme do hospody, kterou už jsem nikdy potom na mapách ani ve své paměti nenašla. Po tom, co zjistím cenu za točený gambrinus – dvacet korun, najednou porozumím tomu, že praská ve švech. A to je asi tak všechno. Pamatuji si na cenu piva, servírku, která zvládla držet u ucha telefon a čepovat milion piv a pak už nic.
Ráno jsem se ve spacáku otočila, hlava jak střep a druhý střep ležel uprostřed stanu. Pak už jsem jen posbírala všechny tyhle střípky vzpomínek, uplynuly asi dva roky, než jsem byla s to recenzi sepsat, a nádražku zavřeli.
…
A prý už zase otevřeli.
Bára
