Vzpomínáte na speciální podnik, důvěrně nazývaný U Emy na Masarykově nádraží? Nacházela se nad dnes již rovněž zaniklou internetovou kavárnou a květinářstvím. Nápoják paní Emy čítal variace káv v řádu desítek. O tom by vám s láskou víc pověděl třeba tamní znalec, pamětník, kolega Palák. Co figurovalo v ruské kávě si nejspíš domyslíte, ale alžírskou kávu už jistě známe všichni. Navíc byste ji, tuším, našli i v takové kavárně Slavia. Nijak jsem nečekal, že se pár let od konzumace svého prvního alžíru ocitnu přímo v zemi, která tomu nápoji dala název. A název mu paradoxně dala, i když o vaječňák na jeho území nezavadíte.
Alžírsko je rozlehlá země, pročež jsem během pobytu pro některé cesty volil spíše leteckou dopravu. Ale ani tamní železniční doprava není marná. Za zlomek ceny a mnohonásobek časové dispozice se snadno dostanete do stejné destinace. I když vlak někdy zpomalí natolik, že ho chodec suverénně předejde, bez nadsázky. Já pro jistotu v letadle ztratil pas, tudíž jsem naši výpravu odsoudil k cestě do města Constantine spacím vlakem (roztomile nazvaný spacáček „couchette“). Šest dobrých lidí v jednom kupé je ještě fajn, i když jsem naspal asi hodinu z celkových devíti. Ale o čem bych měl mluvit zejména, je to, že nádražní občerstvovnu najdete i v této zemi. Byť jsem zatím jedinou nalezl právě v hlavním městě Alžír, na Gare de l’Agha.
Nádraží spojuje hlavní uzly státu, ale nepůsobí velkolepě. Pro vstup k perónům navíc musíte projít přes turnikety, což nádražní kavárně schované za rohem zrovna nepomáhá. Najdete na něm ale jak příměstské vlaky, tak dálkové, i když ty odjezdová cedule ignoruje.
Na nádraží Agha jsem se ocitl několikrát, ale kavárny si všiml až naposledy. Byla sobota, čili neděle (v Alžíru víkend začíná pátkem, avšak končí sobotou). Prostor tvoří svrchní úroveň s barovým pultem, nižší část je rozlehlejší, s fotkami, obrázky a fascinující mozaikou drážní společnosti SNTF. Podobnost se SŽDC je čistě náhodná, nejsou to totiž idioti. Fun fact – jejich web jsem při plánování výletu považoval za nefunkční, tedy jsem se k infu o vlakové dopravě dostal jen z druhé ruky (tj. legendární muž na sedadle 61) a o jízdních řádech si mohl nechat jen zdát. Po překročení hranic a připojení na vnitrostátní síť ale web ožívá a nabízí vše potřebné, pro přístup „zvnějšku“ by tak nejspíš postačilo ladit VPN.
Vstoupili jsme. Za pultem u vchodu se nacházel podivuhodný barista vyhlížející jako místní variace na Outkast. Ruce, štědře obložené masivními prsteny a poněkud nepřítomný, leč usměvavý výraz. Objednali jsme dva čaje, poctivé lomcováky, na které padlo půl pytle cukru. Pro konzumaci cukru, tedy čaje, jsme zvolili nižší část, odkud je vidět na část perónu a vůbec vlaky. I když k nim odtamtud dojít nemůžete a musíte opět vchodem.
O stůl vedle vysedával postarší pán v obleku, ale káva před ním mu zřejmě příliš nelahodila. Posmutněle přispíval ke spíše šibeniční atmosféře. Neděle ale už takové bývají. Nezdrželi jsme se dlouho, naše cesta vedla dál. Přesto lze tamní drážní zařízení hodnotit pozitivně, už proto, že existuje. Něco k pití dostanete, pár jetých croissantů, palačinek či jiných sladkostí také. Pokud však jde o celkový dojem i výzdobu, uznale pokyvuji. Alžír svou neblahou koloniální architekturu umí vytěžit, i když někdy svojsky. A nejde o žádný Starbucks, nádražka Agha je demokraticky otevřena všem cukromilům.
