„Tady se za posledních osm let snad nezměnilo vůbec nic,“ říkám si, když přijíždíme na nádraží ve Faizábádu. Nezměnilo, kromě jedné věci. Železniční stanice se dnes oficiálně jmenuje Ajódhja Cantonment. A tahle drobná změna ukazuje, jak se za těch osm let změnila celá Indie.
Faizábád a Ajódhja byly vždy dvojčata, asi jako Zlín a Otrokovice nebo Liberec a Jablonec. Leží na stejném břehu řeky Ghághary (zvané též Sarjú), jejich centra jsou od sebe vzdálená asi pět kilometrů a při cestě si člověk sotva všimne, že přejel z jednoho města do druhého. Ajódhja je ta starší, Faizábád zase ten větší. Obě města ale dlouhou dobu platila za synonymum pro severoindický zapadákov, kde se nic moc neděje.
To ale platilo jen do roku 2014, kdy jsem ve faizábádské nádražce seděl naposled. Březen se lámal do dubna, ve vzduchu bylo cítit nejen přicházející léto a rvačka na peróně, ale taky velká proměna indické politiky. Po dvou funkčních obdobích bylo celkem zřejmé, že vláda Kongresu půjde od válu a u moci ji po volbách nahradí jiná těžká váha – Indická lidová strana. Nabízela toho tolik, až voličům přecházel zrak: konec korupčních praktik, efektivní státní správu, příslib hospodářského rozkvětu i neokoukanou tvář Naréndry Módího.
A voliči na to všechno slyšeli. Indická lidová strana volby s přehledem vyhrála, v roce 2019 je vyhrála znovu a začala všem ukazovat, co přesně by měl její hospodářský rozkvět znamenat. Obrovské peníze začaly proudit do monumentálních stavebních projektů: gigantická socha Sardára Patéla, hlavní prospekt v Dillí, promenáda ve Váránasí. A taky Rámův chrám v Ajódhje. Jen pár kilometrů od nádraží se tak dnes investuje do stavby třetího největšího hinduistického chrámu na světě, i když se zbytek města bez nadsázky rozpadá a jsou v něm slovy dvě normální hospody.
Všechny tyhle megalomanské stavby mají prý přitáhnout turisty a poutníky a podpořit cestovní ruch. Mnohem důležitějším cílem současné vlády ale je pochlubit se celému světu velkolepou hinduistickou tradicí a co nejvíc vymazat z paměti tu islámskou. I proto se v posledních letech utrhla lavina přejmenovávání měst, jejichž názvy byly příliš muslimské: z Iláhábádu se stal Prajágrádž, z Hóšangábádu Narmadápuram a z Ahmadábádu se možná brzy stane Karnavatí.
Zajímavé je, že Faizábádu se přejmenování vyhnulo. I když třeba na mapy.cz k němu nějaký aktivista připsal jméno Ajódhja rovnou v hindštině, Faizábád nadále zůstává Faizábádem. Jediné, k čemu došlo, že se sídlo okresu přemístilo do sousední Ajódhji. A spolu s okresním úřadem se přesunula i hlavní železniční stanice.
Faizábád totiž evidentně nikoho ani nezajímá. Tím, že se zdejší vlaková stanice přejmenovala na Ajódhja Cantonment, byl už asi z historie vymazán dostatečně. Zatímco na nádraží v sousední Ajódhji vzniká obrovská historizující stavba z betonu, stanice ve Faizábádu pořád dokonale reprezentuje zapadlé severoindické maloměsto. MHD prakticky neexistuje, k nádraží jen občas zabrousí sdílená elektrorikša. V rezervačním centru otravují chudé děti a prosí cizince o drobnou minci nebo aspoň o propisku. Jediní neindičtí turisté v celé hale jsme ale jen my.
„Vy se chcete ubytovat u nádraží? To nedělejte, tady vůbec nic není a nic se tu neděje. Fakt radši jeďte do Ajódhji, i když to bude dražší,“ radí nám mladý právník Tédžas. Není důvod mu nevěřit. Jednak projezdil na motorce kus Indie a do Faizábádu přijel na svátky za rodinou, a navíc nám tato moudrá slova sděluje u stolu v nádražce.
M/s S.B Catering Services / SB Refreshment Room. Tak zní celé jméno faizábádské nádražky. Dřív se sice jmenovala Express Refreshment Room, ale jinak se v ní od mé poslední návštěvy nic zásadního nezměnilo. Umyvadlo je novější, umakartové stoly byly nahrazeny skleněnými, ale modrozelený kachličkový obklad zůstává. Navzdory rozmáchlému názvu je nabídka pokrmů uvnitř poměrně skromná. Pan Tivárí, bývalý voják, který nádražku vede, má nejspíš rád přísný režim. Malou rozmanitost ale přebíjí vysoká kvantita i kvalita.
Sotva se usadíme ke stolu v rohu místnosti, v restauraci se strhne mela. Sandály pleskají a pikolíci pobíhají s konvemi čaje sem a tam. Na prvním nástupišti zrovna zastavil vlak. Druhý vrchní, který vypadá trochu jako Vlasta Burian v Přednostovi stanice, ve sváteční košili kydá jídlo do mističek hladovým cestujícím. Většina z nich ho do sebe pere pod takovým tlakem, až jim cizrnová omáčka padá na dlažbu. Tam už se o ni postarají místní opice, které mají faizábádské nádraží pořád bezpečně pod kontrolou. Některé jsou tak drzé, že lezou až do kuchyně.
Jiní pasažéři si jídlo odnášejí do vlaku, ale ti nejzkušenější si přicházejí sníst snídani do nádražky. Dává to smysl a udělal bych to asi dost podobně, protože pod vámi nic nedrncá a aspoň si pak můžete pořádně umýt ruce. Pokud už si totiž provozovatel nádražky připraví stánek s něčím sofistikovanějším než se smaženkami do ruky, dá se očekávat, že vlak si ve stanici pár minut postojí.
My naštěstí nikam nespěcháme. Snídani začínáme čajem, který je vynikající. Ohromné množství kardamomu provoní celou kachličkovanou místnost a hlavně zahřeje. Je začátek dubna, jednoho z nejteplejších v indické historii měření, ale my jsme zrovna vychytali snad jediné chladné ráno za celé jaro. Do Faizábádu jsme přijížděli v jakémsi oparu, u kterého si ale doteď nejsme jistí, jestli opravdu šlo o ranní mlhu po studené noci. Druhou možností by totiž mohl být smog, který v severoindických nížinách vytvářejí všudypřítomné cihelny. O pracovních podmínkách, které v takových cihelnách panují, je u snídaně lepší nepřemýšlet. Místo toho přidáváme dvakrát paráthu s panírem a nakonec to přelijeme ještě jedním čajem. Jedna snídaně pak vychází na 70 rupií. Raději nevědět, za jak dlouho takovou částku vydělá zaměstnanec cihelny.
„Máme tu spoustu historických staveb, které se vůbec nerekonstruují. Jenom se staví nové,“ říká nám Ravi, turistický průvodce, kterého potkáváme v Ajódhji. Nekecá. Jeden z mála starých domů ve městě, který prošel aspoň částečnou rekonstrukcí, je palác někdejší královské rodiny. A to jen díky produkci krimiseriálu Ášram, který se tady před několika lety natáčel. Vyklučit všechny nálety, vytrhat plevel a přemalovat fasády prý trvalo filmařům víc než čtyři měsíce.
„Hotelový servis je tady teď strašně špatný,“ dodává Ravi. V náboženském turismu ale vidí velký potenciál pro podnikání v příštích letech. „Ale až se ten chrám dostaví, snad se to všechno konečně změní,“ říká s nadějí v hlase. „Ajódhja díky chrámu konečně nebude turistické místo jen pro místní, ale i pro cizince,“ doufá budoucí byznysmen. U Faizábádu to naopak vypadá, že se z důležitého přestupního uzlu zase stane jen jakýmsi zapadlým městečkem někde v severní Indii.