Letošní léto nepřineslo mnoho houbařských úlovků. Byl jsem smutný. Pro přípražské houbaření mi strýc Láďa doporučil výlet k jisté vesnici u Benešova. Kamarádi vyjeli už ve světle brzkého rána, já se táhl s houstičkou a lahváčem o hodinu později. V Benešově probíhal festiválek parní železnice a podobného šotoušství, ale nově otevřená nádražka byla staronově zavřená. Ale jen toho času, jak jistě čtenář ví, tak se aktuálně se těší dobrému zdraví a je v provozu. Vyrazil jsem motoráčkem směr Vlašim. Domašín, zastávka na znamení. Tato signifikace jaksi nezafungovala, pročež jsem skončil až ve Vlašimi s omluvami pana strojvůdce. A chyba v systému měla něco do sebe, protože vlašimská nádražka je vskutku příjemná záležitost.
Vyšel jsem z nádraží a spatřil ji. Lehce oprýskaný dům s cedulí Restaurace U Nádraží. V jeho přízemí nalézám pohostinství i se zahrádkou. Ta je toho času zcela obsazena, je vedro, ale stínu je na ní právě dost. Vcházím dovnitř, rovněž plno, sice je neděle, ale taky deset ráno. Za docházku a loajalitu tedy rovnou vypisuji diplom. Jako persona non grata se cítím zhruba dvě vteřiny, pak na mě padá děd v umolousaných montérkách a po noze mi stéká stružka Braníku. Beru to jako křest provázený huhlavou omluvou či požehnáním a dobrosrdečným smíchem místních vousatých hlav. Držím tedy krok a objednávám si též řečený pivní nápoj. I stravu byste zde našli, tedy v podobě svaté trojice utopenec, hermelín, tlačenka. Kam se usadit? Poslední místo je u takzvaného výčepního stolu, zřejmě štamgastenského.
Paní výčepní přede mě automaticky předkládá půllitrovou bránu. Netváří se ani příliš kysele, zdejší ráno je prosluněné. Rozmanití spolustolovníci mě bodře zdraví, pravím, že jdu na houby. Oni zas, že tu sedí už od rána a dokládají tento fakt prázdnými panáčky, na houbách prý byly už v pátek ráno, před lufťáky. „Je to tady kulturní centrum!“ povídá mi prý přísedící místní zahradník, zatímco požitkářsky potahuje z cigarety. Naproti mně, v čele stolu, chvíli přemýšlí další štamgast v džísce a vizáží člena kapely Povodí Ohře. Reflexe přináší ovoce, po chvíli totiž celému lokálu hlasitě oznamuje „Já jsem strojvůdce tohohle stolu!“. Uznale přikyvuji a ostatní kumpáni začínají nahlas ve světle tohoto výroku přemýšlet, jakou pozici sami zaujímají. „Já jsem poctivý cestující a průzkumník,“ uzavírám.
Vzájemně si takto svá místa na světě potvrzujeme, dopíjím a s místní elitou zakončujeme posezení malou zelenou. Kvůli přejeté zastávce se mi původní strojvůdce nejen omluvil, ale nabídl mi i svezení zpět v strojvůdčím kamrlíku onoho vlašimského couráku. Adekvátně zavlažen, vybaven Braníkem na cestu, tak vstupuji do kabiny a vyrážím. Že vlašimští štamgasti houby nejspíš už dávno vysbírali, se dozvídám až později, ale nepláču. Našel jsem něco lepšího.
