Je půlka září, místo prvních podzimních mlh se střed Evropy pere s úmorným vedrem, Řecko se pro změnu mění v jezero. A poznání, že klima je definitivně v kýblu, už dospělo i do těch nejzapadlejších koutů světa včetně nádražky v Davli, podle blízkého mostu tradičně zvané Remagen.
„Žádný houby, děsný sucho, furt, všude,“ rezignovaně odpovídá místní štamgast na můj dotaz, jestli přece jen někde nerostou. Tichý šum v pozadí je nejspíš blízká Vltava, ale možná taky vypařující se kapičky potu, které odpadávají ze mě, štamgasta i jeho psa, který už také zjevně netrpělivě čeká na zimu.
Od úpalu nás zachraňuje jen šťastný fakt, že nádražka v Davli je podobně jako Lokobar ve Všetatech průchozí se zahrádkami na obou stranách budovy, a tak se můžeme před sluncem schovávat na stinné straně do ulice u řeky. Hůř je na tom kuchařka, která musí trávit čas v dusném interiéru a odkapávající pot tak řeší srolovaným šátkem uvázaným kolem čela, což jí dodává elegantní swag japonského mistra v sushi restauraci. Místo tuňáků a chobotnic ovšem servíruje něco mnohem lepšího – podivuhodně širokou nabídku mnoha hotovek, mezi kterými si všímám mystické „uzené rolky v křenové omáčce“ (160 Kč) nebo jater na slanině (150 Kč) v netradičním kombu s knedlíkem, a nikoliv s rýží.
Na jídlo nemám v tomhle počasí ani pomyšlení, a tak poptávám jen pivo. „Na čepu máme už jen Plzeň,“ hlásí zklamaně výčepní. Nejspíš nevypadám jako příliš solventní zákazník, protože kuchařka-san vzápětí volá od sporáku, ať hostům nezapomíná tlačit i levnějšího Kozla z plechovky.
Nenechávám se zviklat, fanfarónsky vysázím požadovaných 51 Kč za Plzeň (v lepších časech je nejspíš k mání i desítka Arnošt za 32) a vracím se zpět na zahrádku, kde se mezitím rozproudila živá debata o chovu stafordšírských bulteriérů, což jsou podle názoru přítomných ukrutně hodní a neprávem hanění pejsci, kteří si rozhodně nedávají malé děti k svačině.
Osamělá paní srká vývar (30 Kč) a mně dochází, že kuchařčina skepse ke kupní síle hostů má nejspíš pádné důvody – pokud se poslední dobou rozhlédnete v době oběda v kterékoliv levnější hospodě, zjistíte, že většina strávníků jí jen polívku, což bývá nezvratný důkaz, že úplně v prdeli je spolu s klimatem i ekonomika.
Pořád ve mně zůstává naivní jiskra houbařské naděje, a tak dopíjím a vydávám se do lesů nad Davlí. Našel jsem jedinou bedlu, která se ovšem při prvním dotyku rozpadla v prach. Jistě by z toho šla vykřesat nějaká poetická metafora, ale na to mám již příliš zavařený mozek. Ve vedru bude pro příště lepší vyrazit do Davle víc k večeru – Remagen má nejspíš otevřeno denně kromě pondělí od 12 do cca 22 hodin, nicméně údaje jsou lehce nejasné a bez záruky, asi stejně jako osud planety, životní cyklus hřibů i myšlenky zpocených bulteriérů.
