Je pátek, třicet pět ve stínu, můj batoh je o pět kilo těžší, právě jsem nakoupila techniku v nedalekém skladu. Nutně bych potřebovala odměnu za celý týden – orosenou desítku a takovou tu českou klasiku.
Na Hostivařském nádraží v pozdním odpoledni naprosté ticho. Vzduch stojí. Slyším jen chichotání a provokativní cachtání vody z bazénku ze zahrádky vedle staré nádražní budovy, kde ale vím, že je vlevo ve stínu ukrytá nádražka. Umírám vedrem, mám žízeň a hlad.
V nádražce příjemné zatuchlo, pivo a usměvavej výčepní a co že byste slečno ráda. Pivo a jíst. To my ale karty neberem, co si slečno myslíte? A vy máte hlad? No máme jen křupky. Jako sice bych to neměl dělat, přijdu o kšeft, ale mám pochopení, vydejte se po hlavní kousek a dojdete do Šenkýrny a tam vás nasytí.
V Šenkýrně je tak milionová rychlá obsluha, že jsem stihla jedno ještě před Instagram smažákem, což je specialita podniku, která spočívá v tom, že dáte lajk Šenkýrně na IG (klidně přímo před paní výčepní) a máte to se slevou za sto dvacet pět. A Arnoštova Hořká desítka za třicet devět se pije sama, takže místo dvou dáte určitě tři kousky a počkáte si v klidu na další spoj.
Jako pro páteční výlet ideální koncovka, jen teda příště ještě aspoň na jedno s připravenou hotovostí do nádražky první kategorie poděkovat výčepnímu za tu laskavost.
Mezera
