Nausea naučila Dalibora housti
Je půlka září, místo prvních podzimních mlh se střed Evropy pere s úmorným vedrem, Řecko se pro změnu mění v jezero. A poznání, že klima je definitivně v kýblu, už dospělo i do těch nejzapadlejších koutů světa včetně nádražky v Davli, podle blízkého mostu tradičně zvané Remagen.
Od Stonehenge až po Velikonoční ostrov jsou po světě rozeseta svatá místa, ze kterých sálá mystika a táhnou k nim davy poutníků. Člověk tam vyloženě cítí, jak kolem funí dech boží a vše vibruje skrytým významem. Českou odpovědí na Lhasu a Jeruzalém dohromady je pochopitelně nádraží Ostrava Svinov.
Continue reading “Ostrava Svinov: Avarská zjevení a lámání smaženek”
Pardubické nádraží je krásné, mocné a v člověku probouzí jeho lepší já. Je to rudá cihlová vzpomínka na časy, kdy se bez masivních fresek neobešla žádná veřejná budova a i hajzly měly třímetrová okna a služební byt. A teď je ještě navíc oživené. Ale žádný strach – není oživení jako oživení. Když se oživuje na rohu na Letné, je to jistě na facku, ale jsou i místa, kde je to potřeba jak sůl.
Continue reading “Pardubice: štěstí a všeobecné oživení v perníkové metropoli”
„Tady to vypadá, jako kdyby se na Vinohradech kdysi stalo něco fakt ošklivého,“ zněla jedna z prvních reakcí po našem příjezdu do Lvova. Jako kdybyste důvěrně známé realitě nastavili trochu pokřivené zrcadlo a pak zmateně mžourali, kde že jste se to vlastně ocitli. Město, které je tak trochu v Polsku i na Ukrajině, trochu na východě i západě, trochu v rozkladu a trochu v rozkvětu. A nic není tak, jak by mělo být, což se často projeví při objednávkách z pestrých menü místních vývařoven.
Kapitalismus je speciální druh svinstva. Když vám někdo dá v hospodě přes držku, víte, na čem jste. Když vás u toho ale přesvědčí, že si za to tak trochu můžete sami, a navíc vám pak dá lízátko a nové ponožky, nevíte, čí jste. Když na tyhle věci přijde řeč, většina lidí si představí zpocené hutníky, které odírá z kůže zlý magnát někde v Americe 30. let. Pak se zvednou, naklušou do práce ve svých startupech a luxusních kanclech s fairtrade kávou zdarma, a nechápou, že se nenápadně stávají obětí stejného triku.
Continue reading “Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš…”
Někdy by se mohlo zdát, že se svět mění v jedno velké spáleniště, kterým kolem dokola pochodují zástupy idiotů vykřikující nesmyslná hesla. Někdy je taky dobré mít nad věcmi trochu nadhledu.
Vědci zjistili, že grónští žraloci se nejspíš mohou dožít i 400 let. Šedivé a pomalé paryby se převalují ve studené vodě severního Atlantiku a nějak si zapomněly všimnout, že se polovina Evropy vyvraždila v náboženských válkách, lidé dobyli Bastillu, Freud přišel na nehezké věci o své mámě, Hitler se vykašlal na uměleckou kariéru a lidi objevili dubstep a pokémony. A sotva vylíhlé žraločky asi moc netrápí fakt, že než vyrostou, nikdo z nás tu nebude. A pak se perspektiva začne posouvat od žraloků ještě někam dál.
Pokrok nezastavíš, a nová doba přichází i do nádražek. Tak třeba Rokycany. Mohl bych začít dlouhým rozkladem o tom, jak to v tamní nádražce vypadá, kudy se jde na hajzlík a co tam vaří, ale i tady už za nás práci zastanou stroje. Nádražka v Rokycanech má totiž nejenom své webové stránky, ale dokonce online virtuální prohlídku v mapách Google. Pokud tedy zrovna nemáte cestu kolem, můžete nahlédnout alespoň digitálně.
V bulletinu Místního sdružení ODS Čelákovice ke 135. výročí železniční trati Praha – Čelákovice – Nymburk se píše: „V roce 1907 došlo k dalším menším stavebním úpravám. K výstavbě zcela nového objektu se přistoupilo v pol. 20. let 20. stol., kdy probíhalo zdvoukolejňování úseku Lysá nad Labem – Praha Vysočany (1925–1928). Nová budova byla postavena v roce 1926 a nově byla zřízena i nádražní restaurace v objektu navazujícím na hlavní výpravní budovu. Restaurace byla stavěna na finanční náklady pana Oldřicha Olmera. Obě stavby se zachovaly dodnes…“
Hluboko v africké buši jsou místa, kam sloni odcházejí umřít. V Kralupech nad Vltavou mají nádražku. Stojí trochu stranou, na ochozu v prvním patře rozlehlého nádraží, ukrytá mezi otočným návěstím a záhadnou plastikou pokrouceného muže, který prochází zdí. Stojí tam už tři desetiletí. A za všechna ta léta se prakticky nezměnila.
Continue reading “Kralupy nad Vltavou: Lžičky od heroinu vracejte obsluze!”
Znáte to. Vytopí vás soused seshora a na stropě v koupelně máte žlutý flek jak z hororu. Přetřete to primalexem, jednou, dvakrát, potřetí, ale flek po čase zase vyleze na povrch. Na jednom ostravském náměstí se takhle pořád nemohli zbavit nápisu Reinhard Heydrich-Platz. S lidma a jejich fleky na duši je to taky tak. A podobnou dynamiku jde v trochu přenesené podobě vidět i v nedávno zrekonstruované nádražce v Lysé nad Labem.