Pardubické nádraží je krásné, mocné a v člověku probouzí jeho lepší já. Je to rudá cihlová vzpomínka na časy, kdy se bez masivních fresek neobešla žádná veřejná budova a i hajzly měly třímetrová okna a služební byt. A teď je ještě navíc oživené. Ale žádný strach – není oživení jako oživení. Když se oživuje na rohu na Letné, je to jistě na facku, ale jsou i místa, kde je to potřeba jak sůl.
Když se mi v hlavě vynoří první vzpomínka na pardubické nádraží, je mi šestnáct a ve vykachlíkovaném bufetu na stojáka jím cestou na čundr odporný studený boršč z umělohmotného talíře. Zelenkavý bufet tam pořád stojí v nezměněné podobě včetně plechových pultíků a dalších retro detailů, ale sortiment se dost proměnil. Otevřel se v něm totiž minipivovar Bahno, a tak je na čepu široká nabídka piv za obstojné ceny. Pouze. Bahno totiž sestavilo své menü s radikální vizí hodnou Pohlreicha a tak na baru kromě piva nedostanete zhola nic, ani minerálku. Není tak třeba řešit žádná dilemata a jak na webu Bahna píše spokojený zákazník Josef M. z Prahy, „Zastavil jsem se zde po cestě ze služební cesty a nelitoval jsem. Nechal jsem si ujet dva vlaky, jak mi pivo chutnalo…“.
My jsme si jich nechali ujet spoustu, protože jsme do Pardubic přijeli omočit palec v oživování na studentský festival Na Trati. Pechakucha večerů a TED talků s powerpointovými prezoškami o našem nádražkovém projektíku už sice máme plné zuby, ale když nás do Pardubic pozvali s přáním autorského čtení, neváhali jsme a vyrazili s adaptací hluboké a poučné scénky z mladoboleslavského kiosku Vstupte, kterou před lety prožili Slávek Dolejší s Michalem Milkem v rámci mapování polabských nádražek pro Chlupatý zuby. Zkouška proběhla v duchu Šumachra na střeše v jídelním voze cestou do Pardubic, po příjezdu jsme dali krátký košt výběru Bahna a pak už zapluli do prostor dočasně znovuotevřeného kina Sirius. Jo, na nádražích totiž dřív bývala i kina, a z toho pardubického by se milovníkům Bruselu a jiného retra udělaly mžitky před očima. Sirius je i přes všeobecnou rozflákanost stále plný nejrůznějších nástěnek, lampiček a malebných kliček všeho druhu, a pro studentský festival je to místo geniální.
Na programu v sále byla autorská čtení všeho druhu, a i když jsme se v konkurenci mladistvých básníků snažili o dramatizaci hodnou Munzara s Lukavským dohromady, reakce publika byla spíš vlažná. Až v průběhu večírku nám totiž došlo, že studentský festival může být i středoškolský, a na to, aby člověk ocenil všechny půvaby životního zmaru, polabského bezčasí a ožralých Maďarů, potřebuje přece jen prolít hlavou pár let navíc. I tak to byl příjemný zážitek a místní pozitivní vibrace a všeobecný chill umí zalézt pod kůži tak, že nakonec Špína s Tinou místo dohánění posledního vlaku do Prahy pokořili metu nejvyšší – přenocování přímo ve věži nádraží ve fungující ubytovně. Pardubické nádraží je totiž svět celistvý a uzavřený jak severokorejská ekonomika, a tak se na něm můžete zliskat kvalitním minipivem, užít nezávislou kulturu v oživených prostorách a nakonec se probudit s výhledem na brzdící vlaky z nejvyšších pater funkcionalistického věžáku. Opakujte dle potřeby. A kdyby vám to nestačilo, v devadesátimetrové nádražní hale se dá kromě spousty umění najít taky prodejna pardubických perníků, bufet, kde vám pizzu posypou kebabem, i klasická zavedená nádražka, ale o té až někdy příště…
