Jablunkovsko je pro většinu Čechů (neprávem) koncem světa, ale to neznamená, že by tam byla nouze o kvalitní nádražky – právě naopak. Mosty u Jablunkova jsou poslední zastávkou před slovenskou hranicí. Je to milá a spořádaná vesnice a vhodné východisko turistických tras (doporučuji třeba krátký výšlap na chatu Gírová, kde servírují i legendární slezské pitíčko vařonku). Poblíž nádraží se nacházejí i další dvě hospody, místní infocentrum nebo cukrárna, ale nejspíš to nebude třeba, protože většinu potřeb cestujících spolehlivě pokryje Hospůdka na kolejích přímo v nádražní budově.
Venkovní posezení je přímo na peronu, jak se sluší a patří, a zaklenuté sloupy spolu s truhlíky muškátů všemu dodávají takřka středomořský charakter – popřípadě tedy balkánský, pokud si k tomu přičteme i osmahlého pána pokojně pokuřujícího u vchodu do výčepu, který je tu nejspíš součástí inventáře.
Perón zdobí i masivní pamětní deska připomínající tzv. Jablunkovský incident ze srpna 1939, zaplacená samozřejmě polskou vládou. Debaty o národnostních otázkách jsou v tomto kraji obecně pikantní záležitostí, od vedlejších stolů zní místní góralské nářečí, ale obsluha je příkladně dvojjazyčná, ostatně jako Ewa Farna z blízké Vendryně.
Útulný interiér podniku je někde na pomezí salaše a lovecké chaty, nechybí krb, rustikální nábytek a paroží. Na baru je vystavena široká paleta pikslí s bonbony (ano, krówky mají), gumovými hady a jinými slepenci, milovníci slaných jídel mohou zakoupit místní pařené sýry nebo hospodské klasiky typu utopenců, nakládaného hermelínu apod. Na čepu je Radegast, otevřeno každý den od osmi do osmi, v pátek a sobotu dokonce do desáté večer.
Těsně před zavírací hodinou nás na nádraží uvězní prudká bouřka, ale paní výčepní nás laskavě nechává vysedávat dál a když mračna odtáhnou Jablunkovským průsmykem do Uher, ještě nás na cestu vybaví drinky v kelímkové variantě. Zupelnie fajne.
Matouš
