Hluboko v africké buši jsou místa, kam sloni odcházejí umřít. V Kralupech nad Vltavou mají nádražku. Stojí trochu stranou, na ochozu v prvním patře rozlehlého nádraží, ukrytá mezi otočným návěstím a záhadnou plastikou pokrouceného muže, který prochází zdí. Stojí tam už tři desetiletí. A za všechna ta léta se prakticky nezměnila.
Dovnitř se jde okolo pečlivě zamčených záchodů opatřených cedulí „lžičky od heroinu vracejte obsluze“. „Nevím, jestli v Kralupech někdy někdo viděl heroin,“ rozšafně vtipkuje Matouš a vkráčí do lokálu, kde ho rychle přechází humor. Nádražku obývá asi sedm štamgastů, kteří na nás vrhají pohledy jako ve špatném westernu. Každý se zpíjí sám u svého stolu a hulákají na sebe přes rozlehlý sál.
„Děcka, nevím, jestli si tady smíme sednout. Ten ubrus má jinou barvu, to není jen tak,“ ošívá se NP, kterého varuje jeho šestý smysl nádražního povaleče. A skutečně. Jen co číšnice zjebe štamgasta Vasila od vedlejšího stolu, že moc leje, ačkoli má vřed, už se blíží k nám. U stolu opatřeného prémiovým ubrusem se totiž každé odpoledne schází parta karbaníků, a tak musíme vzít zavděk místem pro plebs.
Jinak je však paní výčepní veskrze příjemná osoba. Je to s podivem vzhledem k typu místní klientely, která vybízí ke spoustě početních úloh – jaký je průměrný věk štamgasta, když je všem čtyřicet, ale vypadají na sedmdesát? Proč není součet jejich končetin v žádném případě dělitelný čtyřmi? Kolik je v sále mužů a kolik žen? Těžko říct. Když se propijete do určitého stádia, genderové rozdíly se jaksi smazávají. „Čůčo? To vypadá úplně jinak,“ glosuje naše filozofování skřek od vedlejšího stolu.
Rozhodujeme se tedy jít s davem a dostáváme se k leitmotivu kralupské nádražky, či spíše hlavnímu důvodu, proč sem má cenu chodit. Tím je totiž pivo Rychtář za 12 korun. Nic dobrého to není, nicméně Matouš konstatuje, že je odkojen Ostravarem a proto ho jen tak něco nezastaví. Evidentně nelže, neboť si již k snídani dopřál teplé diskontní pivo Oberbrauer ze sámošky Norma u nádraží ve Vysočanech.
Přiobjednáváme holandský řízek a smažené žampiony. Za řízek by se nemusela stydět ani restaurace vyšší cenové skupiny a kombinace řádně vysmaženého karbanátku a bohaté sterilované oblohy nám projasňuje den. Žampiony už taková sláva nejsou, ale oceňujeme veganskou položku v obědovém menü i fakt, že houby ufritované k smrti do zkroucených černých kuliček tak nějak ladí s tvářemi místního osazenstva.
„Dřív tady ještě visely takové skleněné lustry,“ podává NP exkurz do historie kralupských Vetřelců a volavek. „Skoro jako támhle ta lampa na stěně, podívej,“ mává zuřivě rukou kamsi za výčep. Interiér nádražky i celého nádraží by opravu přivedl do extáze každého hipstera, a to bez ironie – takhle pěknou modernistickou stavbu v takřka původním stavu by u nás jeden pohledal. Rozhlížíme se po nádražce a přemýšlíme, proč někdo kdysi dokázal věnovat dost úsilí i peněz tomu, aby i v tomhle podniku instaloval celkem povedený, několik metrů dlouhý keramický reliéf a další výzdobu. Pokud přehlédneme obligátní sociální rozklad a beznaděj, pak je v kralupské nádražce vyšší počet uměleckých předmětů, míst k sezení a rozumných teplých i studených jídel než na celém pražském hlavním supermarketu, pardon, tedy nádraží. „Děcka, já to tady mám fakt rád,“ shrnuje naše pocity v sentimentálním rozplynutí NP.
„Proč jsou kluci vždycky modří a holky červené?“ sráží diskusi k zemi Betla, která se odvážně rozhodla otestovat místní heroinové záchodky. Těžko říct, ale v Kralupech jsou klíče genderově rozkódovány nejen barvou, ale i falickým symbolem ukrouceným z modré bužírky. „Ten klíček je vždycky tady v kyblíku na baru,“ zasvěcuje jeden ze štamgastů do systému místních záchodů svého malého vnuka. Nad životní dráhou onoho hošíka je také lepší nepřemýšlet.
„My tady té soše říkáme Mrzák!“ horlivě vysvětluje bývalý údržbář s vizáží Milana Neděly na plácku před nádražkou NPyřinovi, zatímco zbytek výpravy už utíká na vlak do Švermova. „A nádražce kvůli tomu říkáme Hospoda u Mrzáka,“ dodává a belhá se pryč nádražní halou…
Nádherná recenze, za kterou by se nemusel stydět ani Viewegh. Jo jo, prostě když je dostatek míst k hodnocení a ještě k tomu přijde i básnické střevo, pak je vymalováno!