Když se NP s KZ rozhodli vydat se po letech po vlastních stopách a projet již navštívené nádražky, aby připravili knihu Pámbů Prdel Revisited, bylo jasné, že jejich rodiště budou z těch nejdříve navštívených. Jejich první společný revisited výlet se však kryje s černým dnem Zlína, jeho nádraží i podsvětí.
Na zlínské nádraží doprovázel NP a KZ dokumentaristický štáb, který NP neustále peskoval, ať netočí je, nýbrž okolí a upozorňoval na zajímavá místa. Ve zlínské nádražce samozřejmě věren folklóru poručil pět režných a kofolu a odebral se na zahrádku. Zklamaně přitom vzdychal, kdeže jsou ty časy, kdy lahev režné stála neustále na pultě, protože vzhledem k její „výtoči“ nemělo cenu ji schovávat do lednice. „Teď pro to musela ta výčepní do skladu. Vidělas to?“ stěžoval si KZ. Poté, co k vypití režných donutil všechny, včetně produkční dokumentu, která měla zanedlouho řídit, odebral se NP do prostor nádražky koukat na jakýsi sport v telce.
Následující dramatické události ukazujeme z pohledu vyjevených mladých dokumentaristů, kteří ještě na patře cítí podivně pendrekovou pachuť režné.
KZ najednou z ničeho nic strnula, vyskočila a bůhvíproč letěla do nádražky. Za moment už před sebou strkala nic netušícího NP a volala: „Ty si tady v klidu piješ režnou a venku zatím bourají Monako!“ Posílám kameramana, aby to točil. Do nízkého červeného baráčku s nápisem NONSTOP BAR MONAKO se zakusuje malý bagřík. Odlupuje řady cihel, promačkává vlnitý plech, dřevěná žebra staveníčka praskají pod jeho zuby. „Toto není možné!“ vydechne hluboce NP a s následným nádechem nasaje do plic i prachové části této pro něj podle všeho velmi cenné budovy. Asi nějaký Baťův domek, říkám si. „Co se to tady vlastně bourá? Co je to Monako?“ ptám se ho opatrně. „Ty vole, prostě MONAKO,“ řve na mě, „toč to, ty vole, toto máš točit!“ Posílám tedy kameramana do kotoučů prachu a prohlížím si hosty.
Muž v kostkované umolousané košili si pietně sňal z hlavy kšiltovku a mrskl s ní na zem. Pak si začal jezdit dlaněmi po obličeji, snad zaháněl slzy. Na žádost o rozhovor mi vyhrožuje rozbitím huby. „Tohle bylo snad jediné místo v okolí, kam si dámy mohly zajít na záchod!“ pohoršuje se další z hostů, který jako jeden z mála vypadá jakž takž střízlivě. „Kam budou chodit teď?“ řečnicky se táže místní feminista. KZ šeptne něco o hovnem pomazaných záchodech od nádražky a dál už raději mlčí.
Zahrádka nádražky Zlín střed je teď plná. Hosté se zděšením a bolestí v očích hledí, jak jejich milované Monako klesá v kolenou. „Myslíš, že ten bagrista to bourá dobrovolně, nebo trpí a museli mu proto dát příplatek?“ ptá se KZ NPho. Ten však nedopovídá. Mlčky zachází do útrob nádražky, odkud přináší dalších pět velkých panáků toho podivného regionálního moku. Lahev teď jistě zůstává na pultě. Myslím na to, že nechvalně proslulá likérka Drak je právě z těchto končin. Ale je jasné, že přípitek na právě padlé Monako nemohu odmítnout. Do významu tajuplné stavby mě zasvěcuje KZ, protože není místní a tedy emotivně podlomená:
„Já o Monaku taky moc nevím. Nikdy jsem tam nebyla. Ale jeden místní umělec mi zrovna včera vyprávěl, že Monako bylo místo, kam chodili zdejší ‚raubíři a divousové‘. Rodiče NPho dokonce zdráhavě použili slovo ‚feťáci‘. Je to místo, kde si představuju, že končilo mnoho divokých večíkrů, když už prostě nebylo kam jinam jít. A dějiště mnohých dramatických historek, jež si ale druhý den nikdo díky bohu nepamatoval.“
„Já jsem tam chodil, když to ještě bývala Šestnáctka,“ dojímá se NP. „Ale šestnáctka byla vedle, tady byla jenom vrátnice a archiv!“ opravuje ho unisono sbor štamgastů od vedlejšího stolu. „Ale já myslím klub Šestnáctku,“ upřesňuje již notně podnapilý NP a znovu pohlédne do rozvalin. „Tam se v devadesátkách rodila zlínská techno scéna…“ zasní se a v očích se mu zalesknou slzičky.
Je jasné, že po této místní tragédii nemá cenu zabývat se hodnocením nádražky jako takové. Vypadá to, že její návštěvníci však byli také častými návštěvníky baru Monako. A tak jsme pro jistotu dnešní natáčení z pietních důvodů ukončili.
