Je pátek 11. 12. 2020. Páteční home office je vyloženě stvořený k cestování. Kamkoli. Nabídku svézt se automobilem coby zavazadlo do Jihlavy přijímám a už hledám, kde si zřídím detašované pracoviště. Že Jihlava disponuje nádražím mě, nevím proč, překvapuje, nicméně je to tak. Navíc indicie naznačují, že zde najdu také bufet. Jestli živý či mrtvý, už nedodávají.
Skoro sněží, pocitově jsem se právě ocitl na horách, navíc na kraji města. V hlavní budově se sice nachází rohové Občerstvení – Bufet Lidovka (OC Březinky), ale protentokrát zavřené. Samotný fakt, že na zdejším nádraží najdeme hned dvě poměrně mile vypadající občerstvení, už však dnes stojí za uznalé pokývnutí. Mně mapa nicméně už od začátku naznačovala, že by mě zejména měl zajímat Jihlavsky Nadrazni Bufet JOSEF Vobornik – útulná osamocená dřevěná bouda stojící u kolejišť na sever od hlavní budovy. Cesta z nádraží na hlavní náměstí trvá pěšky přes půl hodiny, proto trnu, jestli mě bufet zvaný JOSEF přivítá. A ono ano, jihlavský svět je v pořádku.
Bouda stojí před vzdálenějšími nástupišti a kolem dokola ji lemují odpočívající vagony se svázanými kmeny stromů. Sytě žlutá stavba už zažila mnohé, ale její statice lze důvěřovat. Interiér není nijak složitý na pochopení. Tradiční prkenná stěna s mříží a výstavkou pevných i tekutých pochutin odděluje zázemí personálu od „zimní zahrady“ pro hosty. Tu tvoří pár skládacích židlí a asi dva stoly, doplněné však informací, že u každého z nich mohou sedět maximálně 4 osoby. Některé osoby by se v takovém případě naplnění kapacity musely zřejmě usadit okolo stolu na zem. Nyní to tak úplně nehrozí, přitom JOSEF představuje útulnou alternativu k přeplněnému vestibulu hlavní budovy, navíc s puncem horské chaty (nebo vysočinské, chcete-li).
Ceny jsou neobyčejně příznivé, počasí lezavé, objednávám si stylovou kombinaci párku v rohlíku a slivovice. Vysočinskou boudu lemují střídmá vánoční světýlka, ale také obrázky houbařských úlovků, střídané jízdními řády. Sejdou-li se kompatibilní lidé, lze pak tuto krytou zahrádku označit i jako kuřáckou, jak už předem signalizuje muž s lahváčem a cigaretou, hledící z okna střídavě na vlaky a do sportovního žurnálu. Sám co číst nemám, o sport se nezajímám a klepu zimu, prozatím tedy bifé opouštím.
Během zbytku dne se mi ale dojmy z návštěvy usazují do tak příjemné podoby, že před sobotním odjezdem nalézám pohodlnou záminku k ještě jedné návštěvě. Sychravé počasí nezmizelo, útulna JOSEF vyloženě zve. Točené pivo se tu nevede, volím pro změnu čaj obohacený o borovičku. Termokelímek za dvě koruny se prokazuje jako dobrá investice, kyblíček klasického černého pytlíkáče nejde jen tak vdechnout. Odpovídá tomu i klasický trik, kdy se v čaji svého času rovné míchátko proměňuje v oblý půlkruh.
Paní za pultem, a za mřížemi, mi potvrzuje, že JOSEF zde už stojí opravdu nějaký pátek. Nikoliv tak ale ona, překvapivě jsem ji v pátek navštívil hned její první den v práci, kdy zde zaskakuje za pana majitele. Toho nepředvídané okolnosti donutily přesunout se postarat o další, příbuzné občerstvení, pro změnu ale v jihlavské školní budově. Usuzuji, že se nejspíš podobou, sortimentem i klientelou budou lišit, přesto školu a nádraží ledacos spojuje – v tomto případě též bufet. Jen nerad se loučím s ní i s vysočinskou občerstvovací chatkou, žlutým králem občerstvení. Dvě dostaveníčka nestačí.
