„Život lidskej, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu úplnej hadr.“ Tahle věta ze Švejka se potvrdila nikoli v nádražce v Táboře, nýbrž v žst. Pardubice hl. n. Pozvání na studentský festival Trať do kina Sirus (zásobovaný místním nádražním pivem Bahno) jsme přijali rádi, ale co dělat, když se blížil čas odjezdu W. A. Mozarta, tedy posledního vlaku do Prahy? Možnosti byly dvě: odejít včas jako člověk — anebo zůstat a zakoušet mocné amplitudy lidství.
Pardubické nádraží má totiž ubytovnu (oficiálně hotel Sirius), která zaujímá několik pater věžové budovy stanice. Na setmělé recepci seděla paní, kterou jen tak něco nepřekvapí. Když jsme se jí zeptali, jestli má pokoj pro dva a kolik by to stálo, odvětila, že klidně pro tři – vlastně jenom pro tři – a ukázala na fixou psaný ceník. Třílůžkový pokoj: 667 Kč. O korunu míň, a mohlo to být dokonalé.
Vystoupali jsme pár poschodí a našli příslušnou chodbu, která připomínala chodby levnějších vysokoškolských kolejí. V pokoji ale čekal popelníček na stolku, u něj dvě křesla se zeleným přehozem, nad nimi okno s oranžovým závěsem a za oknem výhled na kolejiště a na chemičku Paramo. Nádhera. V kině o pár pater níž ale pokračoval večírek, takže jsme se vrátili na nádraží, seznámili se s bezdomovcem, kterému rodiče nedali nové klíče od baráku, s příslušníky městské policie, kteří se mu pokoušeli situaci ještě trochu zkomplikovat, a se dvěma studenty, kterým skončil privát a nový ještě nezačal, takže šli na pár týdnů na nádražní ubytovnu. S nimi jsme se v pokročilou hodinu rozloučili na schodišti a padli do peřin.
V jedenáct dopoledne diskrétní zaklepání na dveře pokoje: je čas jít. A nejspíš už se nikdy nevrátit. Někdy v půlce srpna ubytovna končí – což je na ní dost vidět – a brzy nato začne rekonstrukce celého nádraží. Jelikož je budova kulturní památkou, o genia loci snad tak docela nepřijde. Ale to, že už v ní nebude nic jako ubytovna Sirus, je jasné. Jako Sirius sám.
M. Špína