„Tak kam to bude?“ otočí se na mě s žoviálním výrazem řidič taxíku. Jeho široký úsměv společně s i na místní poměry neobvyklým množstvím gelu na vlasy mně poněkud znervózňují. Vypadat jako hodně laciný a nepovedený klon Antonia Banderase tady sice patří k dekóru, ale pořád ještě jsem si na tu estetickou a čichovou smršť provázející mužskou polovinu populace v Mexiku úplně nezvykla. „Colonía Progreso“ odvětím a snažím se znít stejně žoviálně. Antonio vytřeští oči, pustí volant a jeho žoviálnost v tu ránu zmizí. S nefalšovanou hrůzou v hlase na mně na mně upře zrak a naléhavě pronese: „Ale to nemůžeš. Tam nemůžeš sama. Holky jako ty nemůžou samy do colonías. To nejde. Víš, co by se ti tam mohlo stát?“ Mluví pomalu a výrazně artikuluje, asi abych mu opravdu dobře porozuměla. „Ne. Co by se mi tam mohlo stát?“ hraju si na hloupou turistku jako vždycky a čekám, co přijde tentokrát.
„No můžou tě tam i zabít! To oni dělaj!! Minimálně tě okradou. Ty lidi nemakaj a akorát kradou.“ Aha. No nic novýho si teda nevymyslel, Antonio.
„Všichni?“
„No tak asi ne úplně všichni,“ na chvíli zaváhá slizoun, lehce vyveden z míry mou reakcí (možná bych se příště mohla zkusit třeba strachy rozplakat?). „Já znám jednoho týpka, co je taky indígena, přišel sem před pár lety z jedný vesnice v horách a ten je v pohodě. Taky dělá taxikáře, ale na tom bys to vlastně ani nepoznala, že je to indígena. Jinak jsou to gente loco (šílený lidi). Víš, jak to tam vůbec vypadá?“ Nečeká na odpověď a informuje mě: „Hrozně. A když tam má někdo normální barák, tak to je proto, že prodává drogy.“
„Aha. No, moji přátelé tam bydlí, tak já bych byla ráda, kdybyste mě tam odvezl? Oni se o mě postarají. Na těch byste to skoro taky nepoznal, jsou v pohodě. Nic se mi nestane,“ odpovídám a snažím, abych zněla jenom z poloviny tak vztekle, jako se cítím.
Dalších dvacet minut je poznamenáno smrští otázek a mých velmi neochotných odpovědí a na cílové adrese je můj samozvaný ochránce ochoten mě pustit z auta jenom pod podmínkou, že si uložím jeho číslo a zavolám mu, až budu potřebovat odvézt domů (a nesmí to být moc pozdě).
Zamávám slizounovi Antoniovi, počkám, až zmizí za rohem a než zabuším na dveře, vyplivnu ze sebe pár hodně jadrných výrazů v rodném jazyce. „Mariiii…už se nám stejskalo!“ vrhá se mi okolo krku dvacetiletá Cristina. „Hele, já jsem nestihla uklidit, ale pojď dál, co si dáš? Koupili jsme Ti colu!“ Vyhnu se balíkům vyšívaných šál a halen, které jsou naskládané u stěny v chodbě, a posadím se na prosezený gauč v obýváku. Z protějšího křesla na mně nedůvěřivě zírá dvouletý Jesús – většinou mu trvá tak půl hodiny, než si na mě zvykne, vleze mi na klín a začne žvatlat cosi ve své rodné tzotzilštině. Do místnosti vpadne jeho rozesmátá matka, dvaadvacetiletá Natalia, vlepí mi pusu na tvář a vykřikne: „Ježíš, ty máš skvělou mikinu! Ta je určitě tam od vás, že jo, tady se takový ani neprodávaj…,“ načež jí zazvoní telefon a ona do něj začne chrlit rychlé věty v tzotzilštině. „To byla máma, za chvíli přijde. Chtěla vědět, jestli už jsi tady a jestli jsme Ti nabídli jídlo a pití a jestli Ti není zima. To je celá ona,“ obrací Natalia oči v sloup a jde mi vařit kafe, protože už ví, že chci vždycky kafe s mlíkem a bez cukru. Jesús se k ní přibatolí, chytí se jí za nohu a ostražitě, ale odvážně se na mě zazubí. Pohodlně se rozvalím na gauči, sundám si boty a zazubím se na Jesúse zpátky (vyděsí ho to tak, že se schová pod stůl). Připadám si zcela neohroženě a pohodlně, zkrátka úplná domácí idyla. Opadává ze mě vztek a frustrace z rozhovoru s taxikářem, a když se rozhlídnu okolo sebe, nemůžu se ubránit otázce: kdo je tady, sakra, gente loco?
San Cristóbal de Las Casas je okouzlující město vysoko v horách nejjižnějšího mexického státu Chiapas. Bývalá koloniální bašta je dnes baštou především turistickou – to kvůli zachovalé koloniální architektuře a „mystickému mayskému duchu okolních vesnic“, abychom citovali Lonely Planet – a také baštou revoluční, proslavenou maskovanými indiánskými rolníky a jejich charismatickým mluvčím subcommandantem Marcosem. Že jsou zapatisté nejenom nejvíc mediálně profláklou latinskoamerickou indiánskou guerillou, ale taky dobrým prodejním artiklem, potvrzují místní obchodníci nabízející trička se subcommandantem i nášivky s rudou hvězdou a nápisem Zapata vive. K dostání jsou i sofistikovanější verze revolučních suvenýrů jako plátěné tašky s nápisy „Otro mundo es possible“ či plakáty se zapatistickými murály. O tom, jak jdou revoluce s turismem dohromady, si můžeme povídat jindy, důležité ale je, že díky tomu všemu je San Cristobal nebývale kosmopolitní a zároveň konzervativně tradičním městem uprostřed nejméně rozvinutého mexického federálního státu, který má zároveň nejvyšší procento původních obyvatel. V Chiapase se mluví celkem devíti různými jazyky, z nichž v okolí San Cristobalu je nejpoužívanější právě výše zmíněná tzotzilšitna, neznalému uchu znící jako jazyk mimozemšťanů.
V roce 1950 měl San Cristóbal asi 35 tisíc obyvatel a byl jedním z nejvíc tradičních postkoloniálních měst v Mexiku, kde si místní mesticové, sami sebe nazývající „coletos“, odtrženi od okolního světa pěstovali perverzní obdiv k bílé pleti a evropskému původu, zapalovali svíčky v katolických kostelech (kterých je v San Cristóbalu nespočetně, skoro každý svatý tu má svůj) a snažili se předstírat, že indiáni neexistují. Dnes má San Cristóbal oficiálně necelých 150 tisíc obyvatel a můj částečně kvalifikovaný odhad by se mohl vyšplhat někam ke 200 tisícům – oficiální čísla totiž nezahrnují ty, kteří nemají žádné dokumenty a nejsou připojení k žádné z rozvodných energetických sítí. A takových je tu hodně. Nově příchozí bydlí právě v oněch čtvrtích, kterým se říká colonías a jejichž reputaci tak výmluvně vystihl slizoun alias Antonio Banderas v úvodu tohoto elaborátu. Takzvaná Zona Norte na severovýchodním okraji města je v podstatě etnicky homogenní hustý pást osídlení, které má částečně městskou strukturu, ale místy se více podobá spíše vesnicím, z nichž obyvatelé colonías nebo jejich rodiče pocházejí. Převážně tzotzilsky a tzeltalsky mluvící indiáni sem přicházejí z mnoha různých důvodů, nejčastěji proto, že hledají nějaký – jakýkoliv – způsob obživy. Složitá historie pozemkových reforem v Mexiku i primitivní logika globálního kapitalismu z nich učinili bezzemky a tak dělají to jediné, co jim zbývá – oblékají se do svých tradičních krojů a nabízejí turistům v centru San Cristobalu pletené šály (byste se divili, kolik lidí si ani v tý Lonely Planet nepřečte, že v týhle nadmořský výšce je zima – vždyť je to v Mexiku a tam je přece teplo, že jo). Zkrátka a stručně, zapatistické hnutí je jenom špičkou ledovce dlouhodobých, komplikovaných a vzájemně propletených procesů, které poznamenávají život původních obyvatel (nejen) v Chiapase.
Turistům se to líbí, má to onen „mystický mayský spirit“, takže radnici města nezbývá, než to do jisté míry tolerovat. Ale jsou chvíle, kdy i ekonomický profit jde stranou a jedna taková nastala tady v San Cristóbalu docela nedávno. Z několika různých stran jsem si za poslední dny vyslechla historku o tom, jak naštvaní indiáni z vesnic obsadili velký kus půdy podél tzv. Periferico norte, hlavní silnice, které protíná celou Zonu Norte. Ona inkriminovaná půda patří nějaké osobě, která je asi žena a cizinka (zprávy o tom, zda je z Evropy nebo z USA se liší podle zdroje). Majitelka půdy nechala nakonec všechny „ocupados“ vyhnat, ale celý konflikt se táhl několik týdnů a vyústil v několik ozbrojených střetů. Naštvaní indiáni se museli vrátit tam, kde žádná půda není, a místní začali podepisovat petice za vyhnání indiánů z města. Že Vám to něco připomíná? Inu, mě také… ale situace v San Cristobalu je o to absurdnější a děsivější, že indiáni tvoří dobré tři čtvrtiny obyvatel města a navíc je hodně těžké jim říkat, aby „táhli, odkud přišli“, protože jaksi oni jsou ti, co tu byli první. Ale i tak tuhle populární rasistickou průpovídku často slýchají. Místním fašounům, co se cítí být o minimálně jeden odstín světlejší než ta indiánská pakáž (přestože ani mé cvičené oko od sebe indiána a mestiza většinou nerozezná), se nakonec povedlo docílit zákazu pouličního prodeje suvenýrů. Většina rodin, které v Zona Norte znám, je proto teď bez práce. Systém sociálních dávek tu sice nefunguje a o nějaké podpoře v nezaměstnanosti si můžete nechat jenom zdát, ale i tak jsem několikrát slyšela někoho hlásit, že indígenas okrádají stát. Nesčetněkrát jsem byla svědkem situace, kdy se moji indiánští přátelé pokoušeli o něco naprosto mírumilovného a běžného, jako koupit si sešit v papírnictví nebo nahlásit čerstvě narozené dítě na sociálce a byli přitom vystaveni posměchu či přímo slovním útokům pověřených úředních a jiných osob. Jak to tedy asi vypadá, když jdou někam žádat o práci, co myslíte?
Stejně jako se u nás lidi domnívají, že „cikáni to prostě mají v genech, že jsou divoký a nevzdělavatelný“, je spousta Mexičanů včetně některých sociálních vědců a velevážených profesorů na místních univerzitách přesvědčena o tom, že příčiny všech problémů v Chiapase leží v etnickém původu jeho obyvatel. I o sancristóbalských colonías existuje několik studií, které se všechny zabývají etnicitou jejich obyvatel a přesunem do města generovanou změnou kulturní identity. Jenže etnicita a kultura se v posledních dekádách staly politicky korektními nálepkami, díky kterým už nemusíme používat jiný pojem, kterého se bojíme – a tím je třída.
Indiáni v San Cristóbalu ani Romové v severních Čechách nejsou jiní, protože je jiná jejich kultura – tu jsme jim dávno zničili. Jsou jiní, protože jsou dlouhodobě vystavení takovým podmínkám, jaké si my s tou správnou barvou pleti neumíme vůbec představit. Etnicita v Čechách stejně jako v Mexiku slouží jenom jako palubní lístek na potápějící se loď chudoby a společenského úpadku, ze kterého není cesty ven. A proto se proklamace mexických taxikářů můžou tak nápadně podobat hospodským kecům slušných a přizpůsobivých Čechů – protože jsou umožněny stejným celospolečenským omylem, ve kterém se navzájem utvrzujeme my, jichž se to vlastně netýká. Nám bílým se většinou vyplatí někoho onálepkovat jako „kulturně odlišného“ a tudíž „nepřizpůsobivého“ – jak ukazuje případ San Cristobalu, ani u toho nemusíme být ve většině. Ten pocit nadřazenosti je zakódovaný už stovky let a nějaká matematická přesila na tom nic nezmění.
Do San Cristobalu jsem poprvé přijela jako mnoho jiných evropských sociálně založených snílků poznat zapatistickou guerillu na vlastní oči. Magický realismus Marcosových komuniké a lesklé fotografie tajemných indiánských guerilleros s šátky přes oči mě vizuálně fascinovaly a emocionálně rozechvívaly a představovala jsem si ten „jiný svět“, o kterém se komuniké tak často zmiňovala, jako mystický život v exotickém pralese, kde je všechno barevné, uctívá se kukuřice a černá panenka Maria z Guadalupe, všichni se respektují a žijí v souladu s přírodou. Byla jsem tedy trochu nemile překvapena, že ten „jiný svět“ chtějí zapatisté stavět „desde abajo y de la izquierda“, tedy zespodu a zleva. Plamenné řeči o škodlivosti globálního kapitalismu, který rozevírá sociální rozdíly a uzavírá stále více lidí do pasti chudoby a bezpráví, fascinovaly moje anarchistické kamarády a já jsem coby slušně vychované děvče z liberální buržoasní rodiny trpěla kulturním šokem. To přece nemůžou myslet vážně… třída…kapitalismus…chudoba…a vůbec. Vždyť jsou to indiáni! Kde je ta jejich kultura? Magický realismus, kukuřice, šamani a vůbec?
To bylo před skoro sedmi lety. Dneska se rozhlížím z okna taxíku po colonías, které už jsou mi důvěrné známé (mimochodem, jedna z několika desítek colonías se mezitím prohlásila za zapatistické území) a říkám si, jak dlouho to ještě bude trvat, než se to třídní vědomí v místních obyvatelích probudí? Ve všech? A do českých hospod vzkazuju – zapatisty na vás. Pojďme se inspirovat a založit romskou guerillu!
Ještě víc a ještě hezčích plakátů najdete na stránkách místní umělkyně jménem Beatriz Aurora.
Jo,jo,kapitalistická totalita je sviňa.