„No jako průměrná cena je teď klidně padesátvosum tisíc za metr čtvereční. Šlo to dolu, tak jsou teď ty hypotéky dostupnější. Můžu Ti jako poslat nabídku, nebo tak,“ ozve se z vedlejší židle. Cože? Proč? Hypotéku? Odkdy se bavíme v hospodě o hypotékách? Padesátvosum čeho? Za co? Hledám záchranu pootočením na druhou stranu a zjišťuji, že alternativu k hypotékám nabízí televizní seriály. „Je to fakt hustý, prostě na konci každýho dílu potřebuješ vědět, co bude v tom dalším, úplná návykovka, jsem z toho hotovej!“
Večer je ještě mladý, oslava třicetin spolužačky z gymplu před chvílí začala, takže – jak si s hrůzou uvědomuju – toho máme ještě hodně před sebou. Kynu servírce a objednávám další dvojku Chardonnay. Chce se mi spát a nějak matně si uvědomuji, že tohle jsou skutečně ti samí lidé, kteří na vánočním večírku naší fakulty zvraceli z okna, plakali při písních Filipa Topola a vloupávali se o půlnoci na letní plovárnu na koupačku bez plavek. Hypotéka bejvala sprostý slovo a na seriály nebyl čas, protože se muselo pít a divoce diskutovat. A žít.
V mých společenských kruzích se poslední dobou stává součástí dekóra analyzovat a kritizovat upadající střední třídu salónních intelektuálů, kteří vystudovali zbytečné humanitní obory, strávili mládí organizovaním koncertů či diskuzemi o Tarkovským a Bergmannovi a skončili u studia religionistiky, protože je nevzali na FAMU. Studium jim vydrželo v průměru osm let, pak zjistili, že bejt na pracáku není vůbec kreativní, tak začali dělat na recepci v hostelu a vymýšlet projekty (navrhovat oblečení, režírovat alternativní divadelní soubory nebo psát food/fashion/travel blogy). Chodí do Café v Lese, jezdí na festival do Jihlavy, nosí zlatý legíny a džíny s vysokým pasem a šetří prachy na ekologickej srub za Prahou nebo cestu do Thajska. Jo, tyhle lidi jsou zlo, na tom se shodneme. Jsem jedním z nich a lezou mi na nervy stejně jako všem, lezu na nervy sama sobě, lezeme si na nervy navzájem a o upadání střední třídy víme všichni své.
Můj chlapec mi nedávno říkal, že prý jsme od války první generací, která bude prokazatelně chudší než naši rodiče. Očekávání v nás kladená se logicky naplnit nemohou, jenže mě onehdy při zaslechnutí toho slova hypotéka napadlo, že projekty jsou vlastně ještě fajn cesta, jak z týhle situace ven. A že by se možná mělo víc psát o té části naší generace, která projekty nedělá, nikdy se nenudí, úpadek nepociťuje, na pracáku nikdy nebyla a je přesvědčená, že nic jako střední třída neexistuje, protože každej přece má, co si zaslouží.
zdroj: http://moversinstjohns.com/
Tyhle lidi blogy nepíšou, jenom je možná občas v rámci tajný prokrastinace při osmihodinový šichtě v kanceláři čtou. O kreativitu se pokoušejí jenom při psaní tiskových zpráv o nové značce aviváže nebo aranžování barevných polštářku z Ikey na nedávno zakoupeném sofa. Oblékají se v Zaře, čtou noviny a žijí spořádané partnerské životy. O tom, že nikdy nebudou mít peníze, je ani nenapadne uvažovat, protože momentálně splácí tu hypotéku a chtěli by mít děti a vůbec, šéf se zmínil o tom, že se možná bude přidávat a jestli půjde Lucka na mateřskou, tak by mě mohli vzít na její místo… Politickým symbolem téhle společenské skupiny je fejkovej pankáč Karel, protože v nich nějakým záhadným způsobem vzbudil potřebu dát najevo vůbec nějaký názor a zařadit se mezi slušné lidi. A nejhorší na tom je, že vůbec nemá cenu s nimi diskutovat – hypotékáři jsou totiž na rozdíl od nás projekťáků spokojení. Když nadávají, tak jenom na blbce, co volili Zemana, a na šéfovu sekretářku. Nestěžují si na svět ani na společnost, protože mají pocit, že jsou její spořádanou součastí a nic jim vlastně nechybí. Přítomnost nedostudovaného politologa, co shání peníze na vydání svého románu a na pivo berou jako milé a vítané zpestření, trocha nekonvenčnosti je přece cool.
A právě z toho důvodu, totiž té sladké nevědomosti a spokojenosti se sebou samými, jsou hypotékáři motorem naší zářné budoucnosti, na které projekťáci obdaření ke své vlastní smůle větší mírou sebereflexe mohou jenom parazitovat. A za slovo projekťák můžeme snadno dosadit nicneříkající slovo hipster, které je momentálně terčem jednoho hejtu za druhým (ano, i my jsme přispěli svým dílem). Více kritiky by si ale možná zasloužil onen šedivý, sám se sebou až příliš spokojený dav, který potkáváme každé ráno v tramvaji….