NP se zvedl od svého rozebraného vintage bicyklu, vyexoval flašku berlínské ekolimonády a nařídil mi psát o tom, proč hipsteři tak milují rozmazané analogové fotky. Nasadil jsem tedy brýle s tlustou obroučkou, uvařil fairtrade kafe, pustil si kanadský indiepop a dal se do toho.
text: Matouš
ilustrace: Kittchen
Společnou vlastností mnoha módních blogerů, gastrofašistů, experimentálních folkařů, novomediálních kreativců a v neposlední řadě i milovníků lo-fi analogu je čirý diletantismus. V mnoha případech za hipsterským nadšením pro kinofilm stojí jen to, že hnusná analogová fotka je alespoň analogová, kdežto ta digitální je hnusná tak nějak obyčejně. Je zvláštní žít ve světě, kde se nastupujicí umělci záměrně chlubí tím, že něco neumí.
Spousta lidí spoléhá na prověřené věci pro jejich vynikající kvalitu a nelíbí se jim digitální šunt. Nadšenci do vinylů by mohli vyprávět. Jenže pravověrní hipsteři coby ctitelé lo-fi estetiky milují pouze špatné analogové foťáky. Generace konstruktérů vylepšovaly čočky a hejblátka, aby dosáhly co nejlepších fotek, ale jejich Leicy a Nikony nakonec převezla sovětská bakelitová krabička Lomo. Při nekonečné hipsterské honbě za co nejsilnějším pocitem autenticity vznikají hromady snímků, jejichž jediným půvabem je špinavý a špatně vyvolaný obraz zachycený nekvalitním objektivem. Lomografistům a holgafilům nejspíš nedochází, že většina legendárních fotografů používala to nejlepší, co bylo v dané době dostupné. Baví mě představa, jak Cartier-Bresson, Capa i Eggleston prohlašují analogovou fotografii za trapný mainstream a vracejí se k výrobě daguerrotypií.
Trochu odlišnou věcí je Polaroid – ten byl lehce hipsterskou technologií už v dobách, kdy Andy Warhol pobíhal po Factory s obřím přístrojem Big Shot a vyráběl vybledlé fotky sjetých modelek. Celá věc ovšem přestane být zábavná ve chvíli, kdy ji začne dělat moc lidí. V té chvíli hipsteři ohrnou nos a začnou hledat nový koníček, se kterým by se mohli pochlubit kámošům v redakci časopisu Vice. Ve svém nadšení pro stále další obskurní technologie, kapely i etnické kuchyně připomínají mongolskou hordu, která při svém tažení vyjídá a vypaluje jednu vesnici za druhou.
Nájezd salonních intelektuálů dokáže všem pokazit a znechutit věci, které jsou z podstaty krásné a zajímavé. Mám rád praskání vinylové desky, vrčení staré promítačky, zrna prachu blikající na plátně, klapání psacího stroje a smrad chemikálií ve fotokomoře. Jenže jak někoho přesvědčit o tom, že se tím nechci odlišovat od digitálního davu? Vždyť snaha o odlišení analogem je marná už jen proto, že to zkrátka někdy dělal úplně každý. Scarlett Johansson ve filmu Ztraceno v překladu říká, že každá holka měla v životě fotografickou epizodu, kdy fotila koně a pitomé snímky svých nohou. Já bych k tomu dodal, že ji měla i většina kluků, a výjimkou není ani fáze punková, spisovatelská či buddhistická.
New York je pod vodou, v Řecku hoří barikády, roboti bombardují Pákistán a české televize do ohně globální apokalypsy přikládají jednu kuchařskou reality show za druhou. Člověk čeká, že lidstvo vytáhne hlavu z hajzlu, přestane se obklopovat zahnívajícími technologiemi našich babiček, vydá ze sebe to nejlepší a s pomocí chytrých hlav a strojů se ještě jednou pokusí doletět ke hvězdám.
A lidstvo se nakonec skutečně vzepjalo a vynalezlo Instagram…
Děkujeme za podporu při vydání analogové ročenky
