Glitche, errory a připálené tousty

aneb poetika selhávání v analogovém a digitálním vesmíru

Analog versus digitál, souboj titánů a odvěké téma řady technologických diskurzů. Odvěké alespoň optikou člověka, který se zrodil do převážně sluníčkového světa formujícího se kyberprostoru na přelomu 80. a 90. let, jenž důrazně odděloval staré analogové a nové a lepší – digitální. Víme toho spoustu o tom, jak oba signály fungují, ale daleko větší zábava je zabývat se tím, jak nefungují, tedy jakým způsobem a jak „krásně“ (esteticky) selhávají. Vždyť chybování je přirozená věc a mnohdy o nás prozradí daleko víc než situace, kdy jde všechno podle plánu.

text a foto: FiSHuGe

Zřejmě nejlépe dovedeme reflektovat své chyby prostřednictvím umění, neboť právě a jedině umění dokáže kritizovat s jedinečným půvabem. Téma chybující technologie se objevuje už s nástupem modernismu a v současnosti je vlastní uměleckým odvětvím, která často skloňují pojem glitch nebo noise (glitch art, glitch a noise music). Glitch je v nejširším slova smyslu neočekávaná a zpravidla nepříznivá událost ve vztahu člověka a technologie. V dnešním světě kompjůtrů se používá jako označení pro závadu v digitálním prostředí, která se projevuje víceméně „kosmetickými“ efekty, jako je typicky rozpixelování nebo freeze (zamrznutí) digitálního obrazu, případně šum ve zvukovém záznamu. Glitchem však může být prakticky i to, že vám toustovač spálí topinku (pokud tedy zrovna netrpíte karcinogenní úchylkou a nestalo se to záměrně). Výklad pojmu je totiž asi tak subjektivní jako je názor našich prarodičů na všechny ty internety, proto jej nelze omezovat pouze na digitální prostředí. Glitch artem pak rozumíme umění, které tyto chyby záměrně vyvolává nebo imituje k potěše našich smyslů.

Kvůli rozdílné povaze analogového a digitálního signálu můžeme ale předpokládat, že se i projevy jejich narušení (glitchů) budou nějakým způsobem lišit. Povahou nemíním nic jiného než skutečnost, že analogový signál je matematicky znázorněn jako spojitá funkce v rámci kontinuálního času. Během dvou minut se vám prostě postupně a spojitě připálí toust a nezbyde vám, než jej vyhodit do koše. Naopak digitální signál je funkce, která reprezentuje sekvenci diskrétních, tedy (v čase) oddělených hodnot. Topinka ve Photoshopu může být pro svou diskrétnost jak spálená, tak namazaná marmeládou nebo může s ručníkem kolem pasu tancovat před zrcadlem macarenu. Whatever. Když se ale v počítači její data trochu pomuchlají (vlivem chybného uložení, exportu, přenosu, apod.), může se klidně stát, že bude ve výsledku vypadat jako tukan s alzheimerem nebo vypadat prostě nebude.

Slovy umělce a teoretika Curta Cloningera je analogový glitch narušením kvalitativně více postupným, zatímco efekt digitálního glitche se může dramaticky měnit. Spojitost analogového signálu má tedy za následek to, že je obraz nebo zvuk v případě závady narušen spíše kontinuálně a plynule. Digitální glitch je naopak kvůli své diskrétnosti trhavý, přerušovaný a náhlý. Tento rozdíl je evidentní na srovnání klasické fotografie, která vznikla ve vadném foťáku a digitální verze té samé fotky, jejíž data jsme trochu poškádlili v hex editoru. Postupné přechody analogového výjevu kontrastují se skokovým narušením digitálního obrazu, které odhaluje makrobloky – základní stavební jednotky JPEGu.

Přerývavost se projevuje i při závažnějším selhání. Digitální technologie totiž kolabuje způsobem, který je často neočekávaný, nevratný a absolutní. A někdy má až apokalyptické následky. Ti z vás, kteří nezálohují, jistě tuší. Já osobně jsem to naposledy okusil právě během psaní tohoto článku. Jak ironické! Neustálé tlachání o glitchi můj notebook prostě už nevydejchal a na chvíli umřel. O to smutnější bylo, že se ani nebylo na co dívat, neb se ten zatracenej krám vytasil jen s černočernou obrazovkou.

Analogová technologie zdá se být v tomto ohledu obecně poněkud poetičtější. K jejímu úpadku dochází zpravidla progresivním zhoršováním původní kvality a funkcionality materiálu. Typickým příkladem může být vyvolaná fotografie, která v průběhu let bledne, nebo několikrát přemazaná VHS či audiokazeta.

Hudební teoretik Caleb Kelly ilustruje oba fenomény na srovnání vinylu a CD nosiče: „Pokud je CD poškrábáno špatně, pokud je příliš mnoho kódu překryto nebo poškozeno, jednoduše nebude hrát.“ Oproti tomu jehla gramofonu „se bude snažit reprodukovat i ty nejvíce poškozené nahrávky a pokusí se přehrát cokoliv, co je na gramofon položeno.“ V této souvislosti připomeňme např. Knížákovu Broken Music komponovanou přehráváním různě poničených vinylů. Zrovna tak může za jistých okolností fungovat i analogový film. Stačí jen nahlédnout do kuchyně experimentálních filmařů, kteří celuloid leptali, škrábali, propalovali a jinak deformovali nebo na něj malovali či dokonce lepili křidélka a jiné části hmyzu.

Takovou legraci si s digitálními obrazovými formáty zřejmě neužijete a navíc budete muset dávat bacha, abyste to s tím cucháním nepřehnali. Pokud je totiž poničení příliš velké nebo zasáhne choulostivá místa, jako je hlavička s metadaty, nezobrazí se vám nic. Obdobně jako v případě již zmiňovaného CD. Navíc softwarové společnosti se přirozeně snaží výskyt glitchů a bugů eliminovat na minimum, proto vám třeba Photoshop při kontaktu s pomuchlaným souborem vyhodí jen chybovou hlášku. A to je nuda! Digitální destrukce má prostě své meze, za nimiž se rozpíná nicota, kreativní vakuum. Jedna nula pro analog.

A co tedy glitchartoví umělci, mají si kde hrát? Teoreticky ano, v praxi ale kvůli rostoucí popularitě této tvorby v kombinaci s popisovanými limity digitálního „materiálu“ dochází k rychlému vyčerpávání jeho kreativního potenciálu. Nejvíce skloňovanou „obětí“ tohoto procesu je datamosh, který se z glitchartového undergroundu prodral až do videoklipu k ohromně dojemné skladbě Welcome to Heartbreak Kanye Westa. A zítra o něm nejspíš vydají speciál v Blesku. Co dodat? Vyčerpávání možností tak nutí umělce k objevování nových postupů a formátů a k jejich neotřelému mísení, v němž tkví současná originalita glitch artu. Digitální technologie má ale jednu nespornou výhodu. Na rozdíl od analogu se stále dynamicky vyvíjí. Nové standardy a formáty budou jistě znamenat i nové formy kreativního „zneužívání“. A kdyby se vám nechtělo čekat na to, co nového nám zase softwarové či hardwarové korporace vnutí, tak si prostě vytvoříte své vlastní obrazové formáty jako Kim Asendorf v projektu Extrafile. Novou VHSku s přehrávačem oproti tomu zřejmě těžko sestrojíte doma na gauči. Jedna jedna.

„Analog is dead!“ chtělo by se ve světle technologického vývoje říci. Proč se ale ti slavní DJs pořád tahají s gramofony a kufry plnými vinylů. Scratch je vlastně také forma glitche. Ostatně vznikl také naprostou náhodou, tedy spíš nehodou. A proč je dnes tak populární Instagram, který se snaží napodobit nedokonalost analogové fotografie? My prostě zbožňujeme analog, ujíždíme si na něm, hltáme jeho nedostatky. Obdivujeme jeho zjevnou materialitu, které se nám v digitálním světě už tolik nedostává, alespoň v té hmatatelné podobě. Vyrůstali jsme na tom. Je to nostalgie jako blázen. Porno na starý šumící černobílý televizi, stokrát přemazaný VHSky a audiokazety, blbě vyvolaný filmy z foťáku a další analogový bizáry. High definition my ass. Dva jedna.

Děkujeme za podporu při vydání analogové ročenky

One Reply to “Glitche, errory a připálené tousty”

Comments are closed.