Liberec: Tak nám zase otevřeli nádražku

Letos oslavíme 165. výročí otevření tratě Süd-norddeutsche Verbindungsbahn mezi Reichenberg a Pardubitz. Vlaky stále dodržují jízdní řády z doby otevření tratě za vlády císaře pána Franze Josefa, a to i díky podpoře současného dopravce Arriva, který vdechl druhý život již dávno vyřazeným jednotkám německých S-Bahn. Jediné co nám poslední dva roky chybělo, byla fungující nádražka, aby se tento jízdní zážitek dal přežít při zachování vlastního duševního zdraví.

Continue reading “Liberec: Tak nám zase otevřeli nádražku”

Bük: Já jsem dcera Maďara!

Chytni se za jazyk a řekni: „Já jsem dcera Maďara!“ Fousatý vtip, který jsem v počátcích své toulavé kariéry slyšel na open-air koncertě od frontmana bluesrockové kapely, která ve svém slavném patetickém textu deklaruje, že „na starym nádraží, tenhleten vlak už dávno jel“, aby se posluchač vzápětí dozvěděl, že: „tenkrát se pilo všech značek levnejch vín, pro co se žilo, snad jen pro dívčí klín“. Vyzbrojen mimo jiné oběma jmenovanými atributy zpěvákova mládí, nezbytnými pro opravdový život devadesátkové máničky jsem se po důkladném studiu jízdních řádů odhodlal prozkoumat taje typické nádražní restaurace země praotce Hunů.

Continue reading “Bük: Já jsem dcera Maďara!”

Hranice na Moravě: příště na dýl

„To je nějaký nóbl hrnek,“ odpovídá kamarád na mou fotku z dopoledního bistra legendární hranické dvojnádražky, kde se po včerejším třídním sraze spravuju kafem.

Pan provozní si dává záležet nejen na servírování mého kafe, ale hlavně na přístupu k zákazníkům. Koláček navíc, přátelské slovo pro pravidelné strávníky, pamatovák na oblíbené frťany zákaznic.

Continue reading “Hranice na Moravě: příště na dýl”

Úštěk: Nepřišli jsme na čokoládu

Je středa večer a zejtra 17. listopad. Trochu s obavama vystupuju v Úštěku na nádaží z prosklené obludy se svítícíma zářivkama. Minule jsme vkládali naše betonový naděje do tanvaldské nádražky po dlouhé cestě v dešti podél Kamenice a našli temno a přes umaštěné zamčené dveře jen pohled na opuštěný bar bez zboží. Nikdo nikde. Snad počínající rekonstrukce? Doufejme.

Continue reading “Úštěk: Nepřišli jsme na čokoládu”

Gare de l’Agha: Je libo kávu Alžír?

Vzpomínáte na speciální podnik, důvěrně nazývaný U Emy na Masarykově nádraží? Nacházela se nad dnes již rovněž zaniklou internetovou kavárnou a květinářstvím. Nápoják paní Emy čítal variace káv v řádu desítek. O tom by vám s láskou víc pověděl třeba tamní znalec, pamětník, kolega Palák. Co figurovalo v ruské kávě si nejspíš domyslíte, ale alžírskou kávu už jistě známe všichni. Navíc byste ji, tuším, našli i v takové kavárně Slavia. Nijak jsem nečekal, že se pár let od konzumace svého prvního alžíru ocitnu přímo v zemi, která tomu nápoji dala název. A název mu paradoxně dala, i když o vaječňák na jeho území nezavadíte.

Continue reading “Gare de l’Agha: Je libo kávu Alžír?”

Vlašim: Bytnost strojvůdce stolu

Letošní léto nepřineslo mnoho houbařských úlovků. Byl jsem smutný. Pro přípražské houbaření mi strýc Láďa doporučil výlet k jisté vesnici u Benešova. Kamarádi vyjeli už ve světle brzkého rána, já se táhl s houstičkou a lahváčem o hodinu později. V Benešově probíhal festiválek parní železnice a podobného šotoušství, ale nově otevřená nádražka byla staronově zavřená. Ale jen toho času, jak jistě čtenář ví, tak se aktuálně se těší dobrému zdraví a je v provozu. Vyrazil jsem motoráčkem směr Vlašim. Domašín, zastávka na znamení. Tato signifikace jaksi nezafungovala, pročež jsem skončil až ve Vlašimi s omluvami pana strojvůdce. A chyba v systému měla něco do sebe, protože vlašimská nádražka je vskutku příjemná záležitost.

Continue reading “Vlašim: Bytnost strojvůdce stolu”