Nausea naučila Dalibora housti
Už po ceste sa neviem dočkať na Reštauráciu Lavína. Zamýšľam sa prečo práve Lavína. Nie je to úplne príjemná vec, na ktorú by ľudia radi spomínali. Alebo keď tam niečo ochutnáme tak explózia chutí spustí lavínu? Uvidíme.
Continue reading “Tatranské potulky nádražkové – 6. díl: Tatranská Lomnica”
Starý Smokovec je kráľovská stanica TEŽky. Stretávajú sa tu vždy 3 električky a tvoria prestupný bod na všetky smery – Štrbské pleso, Tatranská Lomnica a Poprad-Tatry. Takáto priehršť prestupujúcich vytvára vysokokonkurenčné prostredie. O naše euríčka tu súperia hneď dve nádražky: Minibistro a Espresso u Katky.
Continue reading “Tatranské potulky nádražkové – 5. díl: Starý Smokovec”
Vystupujem v rozospatej stanici, hodinky ukazujú 2. 1. 2025, šesť hodín a trinásť minút. Nádražka 3. kategórie s lákavým názvom Pizza Gril otvára až o 9. Beriem batoh a posúvam sa k nástupištiam Tatranských elektrických železníc. Priamo pod monumentálnym reliéfom Tatier vidím Kaviareň Šálka. Pripravená obslúžiť ranné vtáčatá od 6.00. Objednávam kávu a vychutnávam si krásny východ slnka z vyvýšeného vestibulu. Výhľady hladia moje ranné zalepené oči.
Continue reading “Tatranské potulky nádražkové – 4. díl: Poprad-Tatry”
Stanica spojená s mojou rodinou históriou. Práve tu môj pradedo Alexander Mráz prevádzkoval svoju nádražku. Bolo to niekedy v 40-tych rokoch. O to viac ma teší, že naše ubytovanie je práve v podkroví tejto stanice a spím dokonca v izbe kde vyrastal môj dedo.
Continue reading “Tatranské potulky nádražkové – 3. díl: Vyšné Hágy”
Táto tatranská dovolenka mala jasný cieľ a to posedieť v miestnych nádražkách. Nasať atmosféru a niečo málo alkoholu takpovediac zdola. Nájsť prednosti ale i zatrateniahodné vlastnosti a vypočuť si niekoľko miestnych štamgastov. Celý život študujem i pracujem v gastre a tak vám moje pohľady možno prídu niekedy málo vágusácke. Najšťastnejší sa však cítim v podniku s atmosférou. V podniku ktorý má ducha a na nič sa nehrá. Tam prehliadam všetky pravidlá obsluhy aj etikety a len užívam moment. Je to vlastne oslobodzujúce sa na chvíľu zbaviť tejto profesnej deformácie. Nebudem zdržovať takže nazdravie!
Continue reading “Tatranské potulky nádražkové – 2. díl: Štrbské pleso”
Táto tatranská dovolenka mala jasný cieľ a to posedieť v miestnych nádražkách. Nasať atmosféru a niečo málo alkoholu takpovediac zdola. Nájsť prednosti ale i zatrateniahodné vlastnosti a vypočuť si niekoľko miestnych štamgastov. Celý život študujem i pracujem v gastre a tak vám moje pohľady možno prídu niekedy málo vágusácke. Najšťastnejší sa však cítim v podniku s atmosférou. V podniku ktorý má ducha a na nič sa nehrá. Tam prehliadam všetky pravidlá obsluhy aj etikety a len užívam moment. Je to vlastne oslobodzujúce sa na chvíľu zbaviť tejto profesnej deformácie. Nebudem zdržovať takže nazdravie!
Continue reading “Tatranské potulky nádražkové – 1. díl: Štrba”
Tuto pracovně-domovskou nádražku jsem navštěvoval léta s kamarádem Vidlou, který je místní. Stala se pro mě rituálem před mou dovolenou vlakem po naší vlasti. Po práci jsme se sešli v tomto lokále a dali si pár lahváčů Radegastu. Jak tady bylo tady zvykem, na stojáka. Pozorovali jsme čilý ruch kolem nádraží a přitom jsme probírali život. Poté už mě čekal vlak do Valašského Meziříčí a Valašský expres směr Čechy. Před pár lety jsme se dozvěděli o rekonstrukci nádraží a jeho okolí. To vyvolalo naše obavy o budoucnost bufetu. Bohužel se naše obavy naplnily. Nádražka půjde k zemi, jelikož se prostor kolem nádraží revitalizuje. Jako útěchu se město rozhodlo uspořádat rozlučkovou akci s názvem Poslední tečka.
Konečně se mi podařilo v Třebové přestupovat jindy než v pondělí v 7 ráno, byla to čtvrthoďka, takže zcela naklid. Zatímco celý uzel prochází rekonstrukcí, stará zarážedla, zeleň i dobové rezavé příhradové sloupy trakčního vedení mizí, nádražka zůstává netknuta. Tedy hemžením a entropií. Štamgasti ani jiné stálosti nikam nejdou, to bez obav.
Koliba Valašské Klobouky, naše oblíbená štace při cestách automobilem, už pomalu zavírala, a tak nám do cesty přišla kloboucká nádražka, která má být i hotel zároveň. Tuhle hozenou rukavici jsme nemohli ignorovat!
Když ve studeném zimním večeru vystoupíte v Tanvaldu z pražského rychlíku a v nádražní budově nesvítí ani jedno okno, věstí to trochu průser. Marné bušení na dveře už rok a půl zavřené nádražky, to je moje blbost. Ale čekárna zamčená už před šestou hodinou večerní, to je vyloženě podpásovka. Nezbývá nic jiného než před zimou utéct mimo nádražní budovu. Naštěstí přímo naproti svítí podnik „Jana’ s bistro“.