Když ve studeném zimním večeru vystoupíte v Tanvaldu z pražského rychlíku a v nádražní budově nesvítí ani jedno okno, věstí to trochu průser. Marné bušení na dveře už rok a půl zavřené nádražky, to je moje blbost. Ale čekárna zamčená už před šestou hodinou večerní, to je vyloženě podpásovka. Nezbývá nic jiného než před zimou utéct mimo nádražní budovu. Naštěstí přímo naproti svítí podnik „Jana’ s bistro“.
Zábřeh na Moravě: Když se zpoždění stává výhodou
Lednové sobotní poledne, počasí venku je své. Vítr, sníh, ledovka a čas tak akorát na hraně, ještě do tmy něco zažít.
Protože vlaky na rozdíl od aut jezdí tento den dobře, volím vlako-výlet, ověřenou klasiku vrchním tahem přes Lichkov, do kterého se dostávám novým spojem Českých drah – Baltic express. Pak přes Dolní Lipku a Červený Potok, zasněženou krajinou směrem do Hanušovic. Dále spěšným vlakem od Jeseníku do Zábřehu na Moravě, který je poslední přestupní zastávkou cesty. Jízda se nese v duchu lehkých zpoždění, která na sebe plynule navazují a výlet tak splňuje veškeré normy kvalitně prováděného šotoušení. To potvrzuje i lehké svědění v oblasti příslušných orgánů, především když projíždíme již zmiňovanou zimní krajinou mezi Králickým Sněžníkem a Hanušovickou vrchovinou.
Continue reading “Zábřeh na Moravě: Když se zpoždění stává výhodou”
Úskalí francouzských bistrovozů
Můj dnešní spoj a symbol francouzských železnic, vlak TGV, vyjíždí z malého města Thionville, ležícího na hranicích Lucemburska a Francie, do dějiště letošní olympiády. Pro počet vagónů jen stěží vidíte na konec soupravy. Postupně do mého vagónu nastupuje deštěm skrz naskrz promočená skupina zpívajících francouzských skautů, kteří stejně jako já míří do Paříže a po celou cestu se starají o nepřetržitý hluk, zabraňující soustředěné četbě nebo vlakovému rozjímání. Začínám hledat v poměrně zdařilé mobilní aplikaci francouzských drah SNCF cestu do jídelního vozu. Je to kousek, jeden vagón od mého místa v horním patře vlaku, proti směru jízdy.
Liberec: Tak nám zase otevřeli nádražku
Letos oslavíme 165. výročí otevření tratě Süd-norddeutsche Verbindungsbahn mezi Reichenberg a Pardubitz. Vlaky stále dodržují jízdní řády z doby otevření tratě za vlády císaře pána Franze Josefa, a to i díky podpoře současného dopravce Arriva, který vdechl druhý život již dávno vyřazeným jednotkám německých S-Bahn. Jediné co nám poslední dva roky chybělo, byla fungující nádražka, aby se tento jízdní zážitek dal přežít při zachování vlastního duševního zdraví.
Bük: Já jsem dcera Maďara!
Chytni se za jazyk a řekni: „Já jsem dcera Maďara!“ Fousatý vtip, který jsem v počátcích své toulavé kariéry slyšel na open-air koncertě od frontmana bluesrockové kapely, která ve svém slavném patetickém textu deklaruje, že „na starym nádraží, tenhleten vlak už dávno jel“, aby se posluchač vzápětí dozvěděl, že: „tenkrát se pilo všech značek levnejch vín, pro co se žilo, snad jen pro dívčí klín“. Vyzbrojen mimo jiné oběma jmenovanými atributy zpěvákova mládí, nezbytnými pro opravdový život devadesátkové máničky jsem se po důkladném studiu jízdních řádů odhodlal prozkoumat taje typické nádražní restaurace země praotce Hunů.
Hranice na Moravě: příště na dýl
„To je nějaký nóbl hrnek,“ odpovídá kamarád na mou fotku z dopoledního bistra legendární hranické dvojnádražky, kde se po včerejším třídním sraze spravuju kafem.
Pan provozní si dává záležet nejen na servírování mého kafe, ale hlavně na přístupu k zákazníkům. Koláček navíc, přátelské slovo pro pravidelné strávníky, pamatovák na oblíbené frťany zákaznic.
Úštěk: Nepřišli jsme na čokoládu
Je středa večer a zejtra 17. listopad. Trochu s obavama vystupuju v Úštěku na nádaží z prosklené obludy se svítícíma zářivkama. Minule jsme vkládali naše betonový naděje do tanvaldské nádražky po dlouhé cestě v dešti podél Kamenice a našli temno a přes umaštěné zamčené dveře jen pohled na opuštěný bar bez zboží. Nikdo nikde. Snad počínající rekonstrukce? Doufejme.
Nový Bor: drahokam mezi střepy
„Za půl hodiny nám jede bus, to je tak akorát na jedno.“
Přesně takhle začal večer, kdy nejenže jsme nejeli tím autobusem, co jel za půl hodiny, ale ani tím, co jel za další dvě.
Gare de l’Agha: Je libo kávu Alžír?
Vzpomínáte na speciální podnik, důvěrně nazývaný U Emy na Masarykově nádraží? Nacházela se nad dnes již rovněž zaniklou internetovou kavárnou a květinářstvím. Nápoják paní Emy čítal variace káv v řádu desítek. O tom by vám s láskou víc pověděl třeba tamní znalec, pamětník, kolega Palák. Co figurovalo v ruské kávě si nejspíš domyslíte, ale alžírskou kávu už jistě známe všichni. Navíc byste ji, tuším, našli i v takové kavárně Slavia. Nijak jsem nečekal, že se pár let od konzumace svého prvního alžíru ocitnu přímo v zemi, která tomu nápoji dala název. A název mu paradoxně dala, i když o vaječňák na jeho území nezavadíte.
Ajódhja Cantt.: pád do zapomnění
„Tady se za posledních osm let snad nezměnilo vůbec nic,“ říkám si, když přijíždíme na nádraží ve Faizábádu. Nezměnilo, kromě jedné věci. Železniční stanice se dnes oficiálně jmenuje Ajódhja Cantonment. A tahle drobná změna ukazuje, jak se za těch osm let změnila celá Indie.