Nausea naučila Dalibora housti
„Ty jsi nejlepší cigán z Děčína, more!“ ozývá se od vedlejšího stolu, kde romská partička bezostyšně kouří cigarety a popíjí přinesený alkohol. Rádio burácí na celou hospodu a z druhé strany všechno pobaveně sledují německé vlakvedoucí, které si krátí pracovní pauzu smažákem s bramborovou kaší. Děčínská nádražka v neděli odpoledne žije jako nikdy.
Přímořské toskánské letovisko Follonica leží na trati spojující historické klenoty Pisa a Řím. V létě zde ulice tepou hudbou a smíchem a dlouhé pláže zdobí těla turistů. V dubnu tu není nic.
I Mistr Záviš se někdy utne! Přestože jej adorujeme, musíme podotknout, že v jedné věci se mýlil. Totiž pouze sdělit, že Červený most je železniční most, prostě není dost.
Continue reading “Kde je Závišův Červený most, co je železniční most?”
Polovina devadesátých let, na českou hokejovou scénu vlétl hokejový klub z Valašska a na dlouhých sedm let opanoval nejvyšší hokejovou soutěž. Vsetín ovšem kromě úspěchů na ledě přinesl do zatuchlého prostředí českého sportu i mnoho dalších elementů, které by neměly zůstat zapomenuty. Říkali tomu „sociální nadstavba“.
„Jsem na světě 64 let a tohle je nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl,“ dojímá se prodavač betelu na nábřeží. Když jsem byl v Banárasu naposled, stavba koridoru od chrámu Káší Višvanátha na nábřeží teprve začínala a lžíce bagrů ukusovaly ze starých domků historického centra. Dnes už se dokončují obklady a honosná stavba se co nevidět otevře v plné parádě. Změna je dokonána.
Indické dráhy sice mají občas problém s dochvilností, na druhou stranu se ale mohou pochlubit poměrně aktuálními a přesnými informacemi o poloze vlaků. Jen je škoda, že na nádraží ve starém Dillí zrovna vypadl mobilní signál, a tak si přesný odjezd svého spoje nemůžete zjistit. Informaci o dvouhodinovém zpoždění vlaku pak obdržíte SMSkou sice dvakrát, nicméně čtyři a devět minut po očekávaném odjezdu. Inconvenience regratted. A aby nebylo politováníhodných zpráv málo, zdejší nádražka je zrušena.
Železniční stanice Pula je konečnou stanicí na trati Pula–Buzet. Nachází se severozápadně od centra v blízkosti přístavu přímo na břehu Jaderského moře. V blízkosti nádraží se nacházejí větší secesní činžáky postavené za Rakouska-Uherska, což není v samotné italsky vyhlížející Pule úplně běžné. Před rozpadem jugoslávské federace jezdily vlaky na této trati až do slovinské Divači. Dnes je trať odříznuta od chorvatské železniční sítě a na chorvatské straně končí vlaky ve městě Buzet.
Býval zatraceně dobrým hokejistou. Pak ale udělal ten nejhorší hřích a skončil kariéru. A pak zas. A ještě jednou. Nakonec ji skončil v době, kdy už vůbec nikdo nevěděl, že ještě chytá. Jestli měl hokej svoje Nagano, marketing zažil svoji Hirošimu. A v obou případech byl hlavní postavou Dominik Hašek.
Continue reading “On tratí aneb Když hvězda padá do insolvence”
„Chcete aspoň něco od bolesti?“
„Ještě občanku, prosím.“
„Nezahulíme?“
„Vaše sedadlo je 23 ve voze S2, běžte tam a vyřešíme i tu první pomoc.“
„Dál, sabdží, šáhí panír, karí pakóra, ačár, rýže a čtyři paráthy. Za 130.“
„To jste se naučil hindsky tak rychle?“
„Bolí to?“
„V Čittauru budeme stát půl hodiny, tam to ošetříme.“
Seběhlo se to všecko nějak moc rychle. A ty prášky tomu taky úplně nepřidaly. Jednu věc vím ale jistě: tohle bude na šití. V koleni mám díru, krerá by si zasloužila dva stehy a tetanovku. Největší ironie je ale v tom, že se mi to ani nestalo na mém vlastním sedadle. Rezervační systém celý den nějak blbnul, takže číslo svého lehátka prostě neznám. Usedám na první volné místo v uličce, natahuju nohy na protější sedadlo, vlak se rozjíždí, opěrátko padá a zasekává se horní hranou přímo do mého levého kolene. Jo, tak nějak to bylo. Tohle budu říkat zítra, až půjdu v Dillí do nemocnice.
Zimní nabídka relačních jízdenek nás zlákala k návštěvě tohoto napůl horského a napůl průmyslového městečka k zimním radovánkám. Trochu tvrdě vypadáváme z výšky Pendolina na nízký betonový perón a kulháme k překrásné dřevěné historické nádražní budově. Hledáme nějakou nádražní osvěžovnu, abychom se patřičně odměnili za cestu. Nacházíme z druhé strany nádražní budovy Jedáleň na stanici, vypadá dobře, ale má jednu chybu, je zavřená. Dle papíru nalepeného na dveřích funguje od 7:00. Trošku nás to přivádí do rozpaků, zda jsme takové lemry, že se chceme ožrat až tak pozdě ve tři odpoledne a už je zavřeno.
Continue reading “Ružomberok: Nečekaně dobrá jalovcová smršť”