Můj dnešní spoj a symbol francouzských železnic, vlak TGV, vyjíždí z malého města Thionville, ležícího na hranicích Lucemburska a Francie, do dějiště letošní olympiády. Pro počet vagónů jen stěží vidíte na konec soupravy. Postupně do mého vagónu nastupuje deštěm skrz naskrz promočená skupina zpívajících francouzských skautů, kteří stejně jako já míří do Paříže a po celou cestu se starají o nepřetržitý hluk, zabraňující soustředěné četbě nebo vlakovému rozjímání. Začínám hledat v poměrně zdařilé mobilní aplikaci francouzských drah SNCF cestu do jídelního vozu. Je to kousek, jeden vagón od mého místa v horním patře vlaku, proti směru jízdy.
Ač interiéry vlaku TGV působí spíše stísněně, jakmile člověk dorazí do jídelního vozu, tak velký otevřený prostor jídeláku vyrazí dech. Stoly a posezení chybí, ale je tu tolik místa, že by se tu dalo tančit. Velká prosklená okna zajišťují spousty světla a perfektní příležitost kochat se rychle svištící krajinou kolem trati.
Občasné trhavé pohyby vlaku jedoucího rychlostí přes 300 km/h napomáhají tomu, že se na palubě liduprázdným vozem postupně protančíte k baru s nápisem „Le Bar“. Navyklý z českého jídelňáku hledám několikastránkové menu jídel a nápojů. Informace o jídle se mi ale dostávají pouze formou plakátů vylepených na stěnách vagónu. Teplou polévku, řízek, párky ani hemenex nečekejte. Jídelní vůz v tomto vlaku naplňuje spíš funkci bufetu. Studený sendvič, francouzská klasika pain au chocolat, croissant nebo quiche, případně těstovinový salát zatavený v krabičce. Nic pro labužníky zvyklé dát si ve Valašském expresu točenou plzeň a svíčkovou s knedlíkem. Mám chuť na něco teplého, objednávám si tak alespoň kávu. Vysoukám ze sebe ve francouzštině objednávku a vzápětí si uvědomím, že paní za barem mojí francouzštině asi spíš nerozuměla. Vytahuje z pultu sáček s instatním cappucinem, nasype jej do plastového kelímku a zalije ho horkou vodou z krabice připevněné ke stěně vozu. Uvnitř mojí hlavy pláče kávový connoisseur.
V rozpacích a bez znalosti jazyka nedokážu vysvětlit, že chci kávu z normálního kávovaru nebo alespoň překapávanou, nikoliv instant. Kávovar tu ale nikde nevidím, nejspíš se v této soupravě porouchal, protože pokud mě paměť neklame, před pár měsíci mi v TGV espresso naservírovali. Platím. S horkým kelímkem plným hnědé tekutiny ozdobené práškovým kakaem si jdu stoupnout k barovému stolečku do kouta jídelního vozu. Útěchou je mi pohled na krajinu plnou lesů, polí a krav rychle se míhajících za oknem. Na další chody mě přešla chuť, sendvič či le croque-monsier (zapečené plátky chleba se sýrem a šunkou) si už dneska nedám. Nezbývá než vyřešit, jak se zbavit hnědé vodnaté tekutiny v kelímku. Velké plastové koše pod pultíky u oken jídelního vozu nabízejí řešení.
kubanster