Tak zahlásil za mnou omluvným tónem vysoký blonďatý vousáč poté, co si právě odříhl tak hlasitě, až zarezonovaly secesní litinové sloupy podpírající podloubí tanvaldského nádraží. Já jsem si tak mohl znovu uvědomit, co mě vlastně přivedlo 22. prosince do mrazivé tmy před rozsvícenou nádražku – poslední pokus sehnat dárek k Vánocům Chlupatý zuby. Neměli je totiž v žádném knihkupectví, ani v antikvariátu, a z webu vagus.cz mi odepsali, že jeden z posledních výtisků by se měl skrývat právě zde…
Jakmile dohasly řeřavé uhlíky našich cigaret, vstoupili jsme oba opět dovnitř. V tu dobu už jsem měl v sobě dvě piva a pár desítek minutek jsem znal kuchařku Míšu, nevěda, že moje neplánovaná konzumace alkoholických nápojů bude pokračovat. „A jakou knížku sháníte? Něco o železnici jo? – Ne, má to být kniha o nádražních hospodách a jmenuje se Chcípni do rána na chlupatý zuby. – Aha, tak to mi nic neříká, zavolám Vám šéfovou…“ Dostal jsem od Míši do ruky telefon, ale v provozním hluku jsme si s osobou na telefonu příliš nerozuměli. Položil jsem telefon ve vyhasínající naději, že se ke svému cíli snad přece jen dostanu.
„Dáte si s náma fernet? Kávovej, ten já ráda!“ Nechtěl jsem být pokládán za nudného patrona a dal jsem si tedy fernet. Kávovej. Zde sluší podotknout, že to byl můj první kávový fernet v životě. Byl dobrej! Jak se ale ukázalo, rozhodně neměl být tento večer mým posledním fernetem.
V pauze mezi fernety dorazila paní šéfová. „Jo, ta knížka, počkejte, tady někde by snad ještě měla bejt…“ Dlouhé šátrání – tak mi to v mé beznaději aspoň připadalo – příliš nesvědčilo o šťastném konci mé anabáze. O to větší bylo mé překvapení, když po chvíli ruka paní majitelky odkudsi ze šuplíků pod pultem nakonec vytáhla černý paperback velmi příhodně zabalený do igelitového obalu s plastovým uzávěrem. Tak je to přece jen pravda, a dokonce – přesně jak bylo anoncováno – v „pivotěsném“ obalu! Zaplavil mě pocit radosti z dosaženého cíle a další kávový fernet.
„Tak si k nám přece pojďte sednout…“ Další fernet. O pár minut později jsem už znal pohlednou blonďatou Kláru – „Se*te na cukroví! Kdo z vás má rád ryby?“, vlídně vyhlížejícího Dimitrije – „Kdy pojede ten avtóbus?“, a střídavě jsem mezi fernety a pivy vedl letmou konverzaci s dalšími štamgasty u stolu naproti baru. „Tak na zdraví, pí*o!“ zazněl srdečný přípitek směrem ke Kláře od jednoho z hostů. Další fernet. A další, protože došlo k záměně kávového fernetu za obyčejný, a i ten bylo potřeba obratem ekologicky zlikvidovat.
Požádal jsem paní majitelku, zda by mi podepsala Chlupatý zuby, pro kamaráda. „A co tam mám jako napsat? – No, kdybyste tam mohla napsat ‚Kůčovi k Vánocům‘, to by bylo fajn. – Dobrá.“ Po krátké chvilce zaváhání pak připojila i svůj podpis. Renata. „Křestním snad stačí, ne?“ pronesla s důrazem naznačujícím, že se z její strany rozhodně nejedná o otázku. „Samozřejmě, takhle je to skvělé,“ poděkoval jsem.
Kůča v tom okamžiku rovněž pobýval v nádražce, jen zhruba o 90 km jinde. Na Jedlové. Když jsem mu cvičně prostřednictvím SMS popsal celou tu laskavou předvánoční atmosféru včetně aktuálního výskytu Kláry s volným bytem, lakonicky odepsal „Hledám si spoj!“
Kůča je romantik. A výše napsané věty jsou jen střípky jednoho magického předvánočního večera stráveného v nevšedně vřelé náladě oné společnosti nebývale srdečných a milých lidí, kteří tvoří osazenstvo tanvaldské nádražky.
Bylo již notně po 19. hodině. Nejprve odjela Klára s Dimem, postupně pak i další hosté. Míša odešla uklízet dozadu do kuchyně a paní Renata nakonec zavřela svůj podnik. Přelezl jsem zábradlí, zapálil jsem si cigaretu a jal se přemýšlet, jak se vlastně dostanu dom. Autem.
Andreas Nachtigal
fotky z archivu