Tak zahlásil za mnou omluvným tónem vysoký blonďatý vousáč poté, co si právě odříhl tak hlasitě, až zarezonovaly secesní litinové sloupy podpírající podloubí tanvaldského nádraží. Já jsem si tak mohl znovu uvědomit, co mě vlastně přivedlo 22. prosince do mrazivé tmy před rozsvícenou nádražku – poslední pokus sehnat dárek k Vánocům Chlupatý zuby. Neměli je totiž v žádném knihkupectví, ani v antikvariátu, a z webu vagus.cz mi odepsali, že jeden z posledních výtisků by se měl skrývat právě zde…
Continue reading “Tanvald: „Tak, a takhle to mám zas aspoň z krku!“”