Chytni se za jazyk a řekni: „Já jsem dcera Maďara!“ Fousatý vtip, který jsem v počátcích své toulavé kariéry slyšel na open-air koncertě od frontmana bluesrockové kapely, která ve svém slavném patetickém textu deklaruje, že „na starym nádraží, tenhleten vlak už dávno jel“, aby se posluchač vzápětí dozvěděl, že: „tenkrát se pilo všech značek levnejch vín, pro co se žilo, snad jen pro dívčí klín“. Vyzbrojen mimo jiné oběma jmenovanými atributy zpěvákova mládí, nezbytnými pro opravdový život devadesátkové máničky jsem se po důkladném studiu jízdních řádů odhodlal prozkoumat taje typické nádražní restaurace země praotce Hunů.
Ne náhodou padla volba na podnik Resti Kocsma, v co do počtu obyvatel bezmála čtyřtisícovém Büku. Tedy zejména pro to, že nás místní lokálka ze Sopronu vysypala do tmy a zimy na kraji města, kde místní sovy údajně houkají už výhradně on-line (hu@hu.hu), a autobus do Bükfürdő odjíždí až hodinu po příjezdu vlaku. Rozsvícená okna přízemní budovy naproti nádraží nás zvala ke kulturnímu zážitku, spojenému s konzumací zlidovělých maďarských nápojů.
Tmavě-dýhový interiér nálevny by byl současnými předními influencery jistě označen za „retro“. Nicméně obdobné podniky mívají i ostřílení čeští trempové ve svém tuzemském repertoáru. Všechna dostupná místa byla obsazena ugrofinskými štamgasty, kteří nám i přes značnou jazykovou bariéru ochotně uvolnili malý stolek uprostřed místnosti pod nezbytnou plazmou s puštěným sportovním kanálem. Navigován nezaměnitelným leskem výčepního zařízení jsem zkušeně vyrazil k baru.
Rozklíčovat význam barmanovy sveřepé gestikulace nebyl pro mne, jakožto letitého znalce příželezniční gastronomie problém. Čepované pivo není. Prosklená lednice nabízí sortiment skleněných kuželek i plechu mezinárodně-unifikovaných, místních i licenčních (vzpomeňme na maďarské Velkopopovické) značek. Z pochutin byly v nabídce standardní chipsy a tyčinky několika variant a příchutí. Přijevše právě ze Sopronu, zvolili jsme lahvové Soproni a náhodně vybrané smažené brambůrky. Nenápadně zcizeným suvenýrem se mi stal podtácek Erdinger Weißbier.
Vedle u stolu se právě odehrávala partie námi neidentifikované hazardní hry s mariášovými kartami v hlavní roli. U ostatních stolků běžely buď jazykolomné dialogy nebo šlo o tiché sledování sportovního kanálu. Chmelovou šišticí na dortu pro nás byla možnost platby kartou, takže zbyly forinty na autobus ku nedalekým termálním pramenům.
Za mě dávám zařízení čtyři a půl hvězdiček z pěti, a plný počet nemají jenom proto, že pípa leží ladem. Jde přesně o ten typ podniku, kde rádi necháte ujet několik vlaků, alternativně na chvíli odložíte máčení těla v nedaleké horké vodě, protože si nutně musíte dát další rundu. Tady je Maďarsko ještě v pořádku.
kregan
