Iláhábád: Jen počkej, zajíci!

6 Kvě

No jo, tady už jsem včera byl. Když jsem přijel autobusem z Čitrakútu. Nevšiml jsem si ale, že by tu byla nějaká nádražní hala. Natož nádražka. Tak co tahle hospoda? Je to přímo naproti zadnímu vchodu do stanice. Takže to prostě je nádražka, byť třetí kategorie. A je šuddh šákáhárí. Čistě vegetariánská. Konec diskuse, jde se dovnitř. Mám dvě hodiny do odjezdu. A před hodinou jsem se posilnil jednou knjazovkou.

Úplně narváno tu teda není. Ale čisto teda rozhodně. Šéf zevluje před vchodem do hospody. Ani se moc nesnaží mávat knírem na další zákazníky. Lemra. Číšník je tu ale hned. Tak co si dáme? Beru čhólé masálá. K tomu čtyři tandúrí rótí. Dohromady to vyjde na 90 rupií. A ještě dostanu šalátik, paráda. To je ale mastňoučké, mlasky mlask. To je ale hezká výzdoba. A ten barel! A tohle si vyfotím, a tohle taky. Já jsem asi trošku za debila, co? Ale to nevadí. No jasně že si vyfotím i matku Durgu, neboj se nic. Ještě to zasypu anýzem a cukrem. A už radši jdu.

Mám ještě hodinu do odjezdu.

Vida, naproti ve stánku mají lassí. Uf, to už se do mě skoro nevejde. Musím to trochu rozchodit. Tak kudy na nádr? Jo, tady tou dírou v plotě a škvírou mezi vraty. Líp bych to nevymyslel. Teď po schodech na nadchod. Po té lávce včera projížděl borec na kole. To bylo docela vtipné. Tyvole počkej. Vždyť teď projel další. Jakože oni tady jezdí i mezi lidma?

Jede mi to za půl hodiny.

Lezu z nadchodu dolů. Na schodech další cyklista. Nechápu nic. Nádražní hala? Není. A tohle je čekárna? Tahle bouda? A ty milióny poutníků, když je tu kumbh méla? Ti čekají na vlak kde? Venku? Vždyť tady fakt nic není. Ale lautr nic. Vracím se zpátky na perón, koupím si aspoň sušenky ve stánku. Vezmu to po druhém nadchodu. Ty kokso, jezdící schody. A sedí u nich hlídač. Hahaha, to je jak v Jen počkej, zajíci! A taky že jo. Támhle do protisměru sbíhá malý kluk. Hlídač mrčí. Zvedá se ze židle. Nastupuje na schody. Jede hošíkovi naproti. A teď ho profackuje! Úplně suše. Stoicky. Tyvole to je fór! Jen počkej, zajíci! Fakt že jo. Ještě to mohl být hroch. Nebo nosorožec.

Na tabuli naskakuje půl hodiny zpoždění.

Sedím na peróně a chroupu sušenky. Už mám zase hlad. Co se tu motá tady ten zevlák? Somrák? Blázen? Těžko říct. Sedá si vedle mě. „Já jsem tvůj brácha!“ křičí mi do ucha. Chytá mě za ruku a odříkává názvy stanic. Aha, tak tady všude jezdí vlaky z Iláhábádu. Je to fachman. Ten by z fleku mohl do Hodiny pravdy. Plesk! To ale netleskám já. On mi vlepil facku! Jakože cože? Nějaký problém, pánové? Ha, policajt. Asi už se na to nemůže dívat. Uplácí zevláka desetirupiovkou a posílá ho pryč. Už vůbec nestíhám. Co si o tom mám myslet?

Na informační tabuli naskakuje zpoždění jedna hodina.

Sedím a tupě zírám. Na vlak v kolejišti před sebou. Už odjíždí… No ale to mi poser pražce! Tady je první nástupiště. Přímo přede mnou. A na něm je tyvole úplně všecko! Hala plná cestujících. Nádražka plná smaženek. Prostě všecko. Já si toho dvakrát nevšiml. Dvakrát. Je to z přední strany nádraží? Nebo ze zadní strany nádraží? Nevím. Do nádražky rozhodně nejdu. Už se do mě nic nevejde. Ale zato je tu trafika s časopisy. Beru jednu Frontline. Dokážu vůbec v tomhle stavu číst? Tak ještě jeden Outlook. A radši jdu zevlovat po hale. Mám žízeň. Asi se napiju. Tyvole, ale na tu flašku ti šahal ten cvok. Co když ti tam něco naplival? Nasypal? Injektoval? A nejsi už trochu jako ta KZ? „Pane, já si s vámi hrozně chci popovídat!“ Co? Kde? V levém uchu? Kdo to tu poskakuje? Další otrapa? No aspoň první slušně oblečený cestující. „Já jsem ajznboňák, víte? Z Biháru. A taky jedu do Dillí!“

Na tabuli naskakuje hodina a půl zpoždění.

Tyvole časáky! Já tam nechal ležet ty časáky! Kmitám zpátky ke stánku. Už je zabedněný. Kurva. Vevnitř se ale ještě svítí. Teď se otevírají dveře. Oni asi právě odchází. Teď máš šanci. Počkejte! Počkejte! Teď anebo nikdy. Proskakuju dovnitř. „Pane, co chcete? My už máme zavřeno,“ zírá na mě trafikant. „Já jsem je tu zapomněl!“ – „Co?“ – „Ty časopisy!“ Skoro brečím. Druhý prodavač nemluví. Sice jsi debil, ale máš štěstí. To si určitě myslí. Mlčky sahá pod pult. A podává mi mé dva magacíny. Oujé! Zvedám je nad hlavu jako pohár mistrů a klaním se. Děkovačka, potlesk, děkujeme, přijďte zas.

Na tabuli naskakuje zpoždění dvě hodiny.

Po peróně poskakuje další místní zevl. Tancuje jako Majkl Džeksn a dělá holubičky. Další borec chodí nádražní halou jako robot. Nebo jako prkno. Vůbec neohýbá kolena. Nemůžu se zbavit pocitu, že mě napodobuje.

Comments are closed.