Když NP nutil KZ jíst, pít a veselit se v Bakter Büfé na Keleti pu. v Budapešti, měla čekat, že jí jejich společný život přinese ještě tvrdší zkoušky. Například v Indii ve svatém městé Váránasí, jinak též Banárasu, kde v jednom kuse hoří mrtvoly (tzn. vy to dýcháte) a líně teče Ganga, ze které se známý od maminky KZ napil a pak umřel na totální rozklad krve. Poté, co KZ překonala paniku z toho, že všechno je tady pošplíchané smrtící a prudce jedovatou vodou z Gangy a dokonce s NP jezdila po Ganze na lodičce, se NP rozhodl ji za její statečnost odměnit a pozval ji na oběd do nádražky.
Nad Banáraským nádražím se vznáší Ašókova čakra – symbol indické vlajky a pravlasti Romů. Také se tu vznáší hejna much nad lidmi spícími různě po nástupičtích a čekárnách. A přesně na tyhle lidské spící housenky je výhled skrz prosklenou stěnu nádražky. Na druhé straně je nádražka otevřena na perón, kam si spěchající cestující kupují do ruky smaženky, samósy, pakóry, vady, nebo hypersladké cukroví, které by před hypoglykemií zachránilo i hrocha.
„Dáš si samósu?“ zeptal se NP láskyplně KZ.
„Jasně, zrovna ji tam dělají a dostala jsem na ni hroznou chuť,“ radovala se KZ, jak má empatického chlapce. Za chvíli už to nesl: čaj (z pytlíku máchajícího se v mléce) a dvě smaženky.
„Aha, tak asi předkrm,“ říkala si KZ, a loupala očima ke smažiči palačinek, kdy už konečně bude hotová ta její.
„Tak půjdeme?“ zeptal se NP, když dojedli.
„Cože? A kde je moje samósa?“ zděsila se hladová KZ.
„Tohle byla samósa!“ protestoval NP.
KZ si v zápětí uvědomila, že stále neovládá názvy pokrmů a právě zaměnila dósu za samósu. Místo dósy, lahodné tenké jihoindické palačinky plněné brambory a zeleninovou směsí s dvěma omáčkami (z nichž ta, co vypadá jako dětská kašička, pálí jak čert, a ta rudá v barvě chili je co se týče pálivosti o ničem), si objednala samósu. Dobrou, leč obyčejnou smaženou taštičku, co koupíte na každém rohu. Protože KZ vypadala, že se na fleku rozbrečí a půjde se utopit do Gangy, NP neváhal, vyskočil a běžel pro dósu. KZ vše spokojeně spásla a NP se vypravil očíhnout záchodky.
Ty ze všeho nejvíc připomínají luxusní zboží v obchodě na Pařížské. Vnadně se usmívají přes skleněnou výlohu a jsou pro vás prakticky nedostupné. Abyste se z osvěžovny k úlevně dostali, musíte nejdříve opustit bufet i celou nádražní budovu a najít vchod do čekárny. Lidem s cestovním průjmem proto doporučujeme občerstvovat se pouze na stojáka z perónu, odtud je to na WC jen pár kroků. Jinak jsou záchodky kromobyčejně čisté a najdete na nich i sprchy (a teď tím nemyslíme utržený kohoutek, z něhož cákala voda na půlku místnosti).
Samozřejmě by reportáž nebyla kompletní, kdybychom nevyužili cukrárenského pultu. Vybrali jsme tedy sladkost ve tvaru turbanu a konzumovali ji ve vlaku, zatímco jsme pozorovali, jak v nádražce chutná i svatému dobytku.
atmosféra: * *
obsluha: * * *
čaj: *
jídlo: * * * *
hajzlíky: * * * *