Řevnice prý mají zámeček. Nikdy jsem si ho ale nevšiml, ač mi město ani jeho okolí není zrovna cizí. Důvod je nabíledni. Když pominu místní kulturní událost roku, a to festivní, kotlíkářskou Portu konající se v lesním divadle, dostaneme se k zásadní řevnické dominantě, Hotelu Grand.
Řečený hotýlek stojí jen pár desítek metrů od nádraží, což by z něj při absenci místní nádražky mělo činit takzvanou přinádražní restauraci, či přesněji řečeno nádražku III. kategorie. Situace je však ještě složitější, neboť blízkostí ke kolejím Hotel Grand předčí ještě jeden podnik, kterým je hospoda/pizzerie/pivnice Al Bunda. Krom milého popkulturního odkazu v názvu však tato nízká, byť prostorná bouda nemá čím utkvět v paměti. Zavítal jsem do ní jen jednou, zvídavě kráčející po svažitém chodníčku pod úroveň terénu, a trefil se do lidové akce s pivem za 15 korun. Ale ani tento časově omezený benefit nicméně nestačil k tomu, aby si mě Al Bunda získal(a?).
Grandhotel představuje opak Al Bundy. Kdyby ničím jiným, tak svým secesně-cukrářským vzhledem poutá už z vlaku a stojí v estetické opozici k nízké betonové „garáži“ své konkurence. Dnes sice potřen růžovou působí jako malá, řevnická Červená Lhota, ale dle archivní pohlednice tomu tak nebylo vždy. Uměnovědno-historická úvaha napoví, že jeho počátky jistě sahají do 19. století, kdy se Řevnice stávaly výletní destinací Pražanů a kdy se hotel ještě jmenoval Suchý. Dnešní Grandhotel tak byl ve své podstatě zájezdním hostincem, prototypem budoucích nádražek. Od doby, kdy jsem se s ním před sedmi lety seznámil poprvé, se mnoho nezměnilo. Stále se točí Krušovice, venku je stále možno spočinout na menší, strohé zahrádce, a vnitřek je stále rozkročen kdesi mezi putykou, restaurací a hotelem s nádechem skromné ubytovny. Krom možnosti počkat na vlak nad hrnkem jsem však od tohoto památného zařízení nikdy víc nechtěl.
Nechám stranou mé dřívější zážitky s hotelem, jejichž průběh jsem již beztak zapomněl. Toulky a čundry z poslední doby mě však do hotelu přeci jen po několikaleté pauze opět přivály. Pominu také, že jsem na Grand nedávno pozapomněl a dal předminule přednost znamenitému řevnickému lokálu U Pošty, díky čemuž jsem se obeznámil s alternativním hudebním tělesem Starý koně. Je to jen pár týdnů, kdy jsem s ním konečně zase shledal. Po sestupu z brdských hřebenů jsem tak nedělního rána vstoupil do Řevnic, nasáklý kouřem z ohně, který do dáli předznamenával příchod mé osoby. Návštěva pietní osady Zlaté dno a další kratochvíle znavily tělo i duši, tedy jsem zamířil přímo na nádraží, odhodlán zmizet. Al Bunda zavřen, do odjezdu necelá hodina, pocítil jsem smutek. Hotel Grand však coby viditelný maják nezklamal, a tak jsem spočítal poslední drobné a odhodlaně vstoupil lokálu, otevřeného už od deseti (což je na nedělní vesnickou pohodu velmi slušný výkon).
Prostor lokálu neurazí, nepřekvapí. Příjemně tlumené barvy dřeva, něco kouře ve vzduchu, lehké závany z kuchyně, dobře naložená paní výčepní na svém místě. Nezvykle působilo leda masivní, štědře vyzdobené akvárium, které dělilo místnost a zároveň k ní odjakživa přináleželo. Větší překvapení mi však přichystalo halasné zvolání „Ahoj kamaráde Smrku!“, jež se ozvalo zpoza akvária. Mžourající oči posléze skrze upatlané brýle spatřily, že za vodním dílem sedí dvě postavy v maskáčích, torny opodál, a kývou půlitry, abych si přisedl. S údivem jsem si uvědomil, že jde o známé pamětnické trampy v letech, růžolící kamarády Čertíka a Ďábla z Kralup nad Vltavou. Čertík, mohutný, dlouhovlasý a lehce cinklý optimista, Ďábel, vousatý, starší a rozvážný mozek celé operace. Jeden pivo, druhý tureckou kávu, přesto na stejné vlně. Potkali jsme se předchozí den ráno ve formanské hospodě v nedaleké Voznici a sdíleli spolu kus cesty i řeči. S nadšením jsem přisedl, objednal ordinérní pivo od nezvykle příjemné obsluhy a stůl ožil přátelskou rozpravou, která nás provázela ještě ve vlaku zpět. Vyslechl jsem trampské zkazky z dávných dob, z Brd i překvapivě ze severu Čech, ale ve finále se hovor zákonitě stočil k mýtické kralupské nádražce, tedy jak pánové s láskou upřesnili, přezdívané U Mrzáka. Celé shledání bylo jistě neobyčejné, skoro jako fakt, že mi zbyly poslední dvoukoruny na vlak zpět do metropole a já šťastně dorazil domů, aniž bych musel využít ubytování hotýlku či černé jízdy na toaletách.
Sečteno podtrženo, co si o Hotelu Grand myslet? Bez jeho minulosti výletního hotýlku z dob dávných, nezapomenutelného vzhledu a faktu, že nabízí pivo za nějakých 24 Kč, ucházející stravu a to vše u nádraží by snad nestál za řeč. Veškeré uvedené argumenty z něj však činí svého druhu poklad. Kde jinde si také uspořádat svatební hostinu (jak „hotýlek“ hrdě nabízí) doplněnou o chody jako je „kuřecí steak Ožralec“, „palačinka Smetanýto“, či slavnost zakončit sladkou tečkou v podobě smyslného „poháru Džuzepe“.
