Kárvár: Pejskové se koušou

2 Srp

„Tak kam to bude, hoši?“ V Indii je to vždycky ode zdi ke zdi. Nejdřív chytnete famózního stopa, který vás přímo z pláže odveze místo do Kumty až o 70 kilometrů dál do Kárváru. Pak půl hodiny hledáte nádraží, až nakonec zjistíte, že je ukryté v lese osm kilometrů za městem – ve vesnici, která se, a teď nekecáme, pro změnu jmenuje Kadvád. Nádražka tu nicméně je. Ale postupně – i se vším tím narážením do zdí.

Věc se má následovně: NP před devíti dny zakoupil přes internet lístek do vlaku 12134 Mangalúru – Mumbaí CST Express s třicátou pozicí na waitlistu. Zda jsme se do vlaku dostali, nicméně netušíme. Online systém s aktuálním pořadím už druhý den nefunguje, ale jelikož víme, že naposled jsme byli na 24. místě, šance je spíš jen teoretická. Plán je ovšem takový, že do vlaku nastoupíme a uvidíme, kde až nás průvodčí vyhodí.

Klidná a prosvětlená nádražní hala, kterou stavěli inženýři až z Višákhapatnamu, s fungl novými a čistými záchodky, koši na bioodpad, výstavkou samorostů a fotografiemi hledaných kriminálníků v nás však probouzí naše zvědavější já: pojďme se zeptat pána na rezervační přepážce! Třeba nám najde šikovnější spoj než jízdu načerno na podlaze.

„Bukoval jste si to ze svého účtu? Tak to by vám měli vrátit peníze,“ prohlíží si rezervační rutinér naši jízdenku poté, co nám sdělí, že do vlaku se opravdu nevejdeme. To je sice milé, ale teď by to chtělo ještě vyřešit, jak se dostaneme do Bombaje dřív, než nám uletí letadlo. V tu chvíli zřízencův dosud strohý výraz taje. Právě totiž dostal zábavu na celé odpoledne. A tak počítá, kombinuje, variuje, permutuje, opakuje. Na pomoc se složitou početní úlohou brzy přichvátají dva kolegové a očividně je to baví. Tak moc, že ignorují frontu, která se mezitím vytvořila u vedlejšího okénka.

Výsledek je nicméně tristní: úloha sice má několik řešení, ale všechna jsou na hovno. První možností je počkat až do čtyř do rána na rychlík a vzít místo ve spacím vagóně, což se nám ale moc nechce, ač nádraží disponuje i ubytovnou – vlak totiž dorazí do Bombaje až v pět odpoledne. Druhá možnost je o poznání rychlejší a také dobrodružnější: vysolit pět set rupií na dřevo a jet generální třídou, tedy klasickým dobytčákem.

Což je problém. Ne ten dobytčák, ale ta pětistovka. Nerezervované lístky se nedají koupit kreditkou a tolik hotovosti u sebe prostě nemáme. Peníze za stornovaný lístek dostane NP zpátky převodem na účet, takže tudy cesta nevede. Jiskřička naděje svitne, když se nás rezervační mág (nyní již opět s původním neosobním výrazem) zeptá na valuty. Směnu desetieurovky za pětibábu, tedy kurz 50 rupií za euro, však u vědomí středu za 72 odmítáme. Žádný zahraniční turista na obzoru není, NP se tedy vydává autobusem zpátky do města. Samozřejmě s tím samým průvodčím, který ani nevypadá překvapeně.

Naproti tomu Vítkovo čekání spočívá pouze v nalezení pohodlného místa na sezení, zírání na pána se zlatým mobilem a další podivně ustrojené cestující, zodpovídání dotazů typu „odkud jste?“ a „jak se vám líbí Indie?“, ale hlavně pozorování místních psů. Nejdřív se po peróně potuluje štěně, které je po chvíli dostiženo svojí matkou. Po chvíli vzdorování se štěněti podaří zmocnit se matčiných cecanů a nasává, co to dá. Ovšem po chvíli štěňátko dostává chuť uspokojit nejen svůj žaludek, ale i svoje sexuální choutky, a neohrabaně se snaží fenu opíchat. To už je ovšem za hranicí fenčiny trpělivosti, a tak zase mizí do odlehlých útrob nádraží.

NP mezitím takřka okamžitě nachází snad jedinou směnárnu ve městě hned dvě ulice od autobusáku, mění dvacku za 1260 (což při ceně 2krát deset rupií za lístek znamená reálný kurs 62 za euro), a ještě se sveze zpátky fungl novým busem se sedačkami zabalenými v panenském igelitu. Lístek pro dva za 490 je náš, a teď už vzhůru do nádražky!

Vegetariánská i nevegetariánská restaurace Šantadurga je spíš jen takový kamrlík s pěti stoly a protékajícím kohoutkem od umyvadla, uvnitř je však milo a útulno. Roznos pokrmů má na starosti až překvapivě hezká servírka. Jen je poněkud tichá a stydlivá, schovává se mezi pytlíky s brambůrkami a nechce se s námi příliš vybavovat. Vůbec to vypadá, že otěže zdejší nádražky pevně třímají ženy, neboť v kuchyni se otáčí patrně její máma. Koncesi mají dámy vystavenu na nejviditelnějším místě v celé místnosti – tedy částečně přelepenou přes ceník jídel a nápojů, u nějž ceníme zejména férově přiznaný pytlíkovaný čaj, což může pocestným ušetřit aspoň jedno nemilé překvapení. Kafe není, volíme tedy Special masala tea z várnice, jenž chutná zhruba asi jako čaj z várnice.

Co se týče jídla, tam už je situace lepší: nabídku ryby populárního druhu bez hlavy a bez ocasu sice přeskakujeme, ale karí se dvěma vejci za 35 rupií je znamenité a na vegetariánském thálí oceňujeme přítomnost jogurtu a pápadu. Jen ty paráthy by nemusely být tak gumové. Jako zákusek přidáváme sušenky a dvě malé limonádky a konečný součet 190 rupií překonává i naše optimistické představy. Ty nejoptimističtější jsou pak překonány v momentě, kdy nám mlčenlivá kráska ochotně zapózuje pro potřeby fotografie.

No a teď pozor: v Kárváru jsou nádražky hned dvě. Šrí Ganapati Tea Stall je hned vedle a nabízí kromě čaje i spoustu slaných i sladkých sušenek, jeden stůl k posezení a spoustu dalších zážitků s obsluhujícím dědou v nedbalkách.

Jo a ty peníze za stornovanou jízdenku jsme skutečně našli do týdne připsané zpátky na účtě. Indickým drahám všechna čest.

Comments are closed.