Džhánsí: Bouda na mě!

15 Dub

„Pro čaj si běžte ven,“ odsekává číšník za samoobslužným pultem a já začínám tušit, že jsem upadl do léčky. Jestliže ze svého minulého výletu do Džhánsí si matně pamatuju jenom nemocnici, na letošní návštěvu místní nádražky bych nejraději co nejdříve zapomenul úplně.

Zatímco většina indických přednádraží oplývá čilým ruchem, hospodami a hotely, v Džhánsí, bráně Bundélkhandu, je úplně pusto. Před staniční budovou najdete leda sousoší pochodujícího Mahátmy Gándhího jako na pětistovce, a to je asi tak všechno. Dokonce i autobusák je pět kilometrů daleko. Znuděnému pocestnému tedy nezbývá, než hledat povyražení v nádražce.

Tu nacházím na peróně takřka okamžitě. Vývěsní štít s nápisem La Festa – Food Junction prostě přehlédnout nelze. Vypadá na můj vkus sice nějak moc navoněně, ale nešť. Zkusit se má všechno. Z nabídky za vitrínou vybírám vajíčkové karí, které vypadá tak bizarně, že mu nemůžu odolat. Čert vem, že to stálo 84 rupií bez daně, ale za ty peníze mi ty vajíčka mohli aspoň ohřát. S pokrmem bojuju jako legendární kněžna Lakšmí Báí a utěšuju se, že aspoň ten chleba je v pohodě. Ještě aby nebyl. U obyčejné placky za 10 rupií bez DPH bych už čekal, že mě bude krmit sama. To ale ještě netuším, co přijde dál.

Vydávám se k pultíku před restaurací, ukazuju účtenku a poroučím si slíbený čaj. Zřízenec za pultem bez náznaku jakékoli účasti otevírá šuplík a já už vím, že další fiasko je nevyhnutelné. Ano, i zde se rozmohl ten strašlivý nešvar, který nejspíš jednou zničí celou starobylou indickou kulturu – zalévání pytlíkového čaje mléčnou břečkou. Jsem lapen v pasti stejně jako osamělý britský voják v obklíčení vzbouřenců. Dalších 10 rupií bez DPH mizí v kanále a nemůžu se zbavit dojmu, že se mi ten chlapík směje. Čaj je pochopitelně hnusný.

Přesto si dávám tu práci a snažím se najít na nádražce aspoň nějaká pozitiva. Má je, i když nepřevažují, řekl by klasik. Je tu například čisto, v rohu najdete i umývárnu a především má každý stůl svou vlastní elektrickou zásuvku. Na to, abych nastartoval svůj předpotopní počítač, však tentokrát nemám čas a vlastně se v tomhle oranžovém nesmyslu nechci zdržovat déle, než je nutno.

Musím totiž na perón, neboť záchod se mi v nádražce objevit nepodařilo. Pisoáry jsou naštěstí zadarmo. Vyčůrat, oklepat, zastrčit, vypadnout. Bližší průzkum už nestíhám a pádím na své nástupiště.

A vtom jsem ji uviděl. Regulérní nádražku indických drah s polovičními cenami a už od pohledu vřelejší atmosférou. Nedá se nic dělat, asi se budu do Džhánsí muset vypravit do třetice.

A plyne vlastně z toho všeho nějaké obecné ponaučení? Asi jo – že příště zase zkusím některou z nádražek třetí kategorie. Tedy pokud u oné železniční stanice nějaká bude.

Atmosféra: * * (za ty zásuvky)
Obsluha: *
Čaj: čistá nula a ještě dobře, že se nedá hodnotit do mínusu
Jídlo: *(kdyby to nebylo studené, byl bych navzdory vyděračské ceně ochoten i hvězdičku přihodit
Hajzlíky: * * * * (to ale jen díky tomu, že nepatří k nádražce)

One Response to “Džhánsí: Bouda na mě!”

  1. Los 15. Dub, 2015 at 13:31 #

    Jsi odvážný, kamaráde, a to se cení. Tvá střeva i žaludek musí být ze železobetonu, protože jen při pohledu na onen “čaj” se mi žaludek začal zvedat jak po půllitru slibovice naex …