Čitrakút: Hlava XXII krále Rámy

– „My vás ale nemůžeme ubytovat, pokud nám nedáte vaši trvalou adresu.“
– „Vždyť jsem vám ji napsal tady na ten papír.“
– „Papír nestačí, my potřebujeme voličský průkaz.“
– „Co bych tady dělal s voličským průkazem?“
– „Nebo něco s trvalou adresou.“
– „Co bych tady dělal s trvalou adresou? Mám pas a v něm vízum, to vám nestačí?“
– „Ne, my potřebujeme doklad s trvalým bydlištěm.“
– „V Indii už jsem strávil dohromady asi rok života a nikdy po mně nikdo nic takového nechtěl.“
– „To je možné, ale my vás nemůžeme ubytovat, pokud nemáte průkaz se svojí trvalou adresou.“
– „Ale já prostě nemám žádný průkaz s trvalou adresou. Ta je jenom na občance a ta v cizině jednak neplatí a druhak se nesmí vozit zároveň s pasem.“
– „Tak vás nemůžeme ubytovat. Běžte pryč.“

Střih.

„Suííííííííí!!!!“ ozývá se mi nad hlavou a já unaveně otevírám slepená víčka. Je šest hodin ráno a právě jsem se probudil na peróně ve stanici Čitrakút Dham. Nad hlavou mi skáčou opice a poletují komáři, takže je asi nejvyšší čas zvednout se a vyrazit. Do města na východním konci Bundélkhandu, které by se dalo stručně popsat jako Banáras chudých.

Jenže to by nebylo fér. Čitrakút (doslova „kopec zázraků“) sice může vypadat jako takové menší Váránasí, přesto má však mezi hinduistickými poutními místy výsadní postavení. Jednak tu najdete tak bizarní duchovně-zábavní park plný pohyblivých figurín a dioramat, že se o tom dokonce píšou vědecké články, ale především se tady ke každému kameni, potoku či jeskyni váže nějaký příběh z Rámájany – podle tradice se tu po odchodu z Ajódhji jedenáct let ukrýval ve vyhnanství bájný král Ráma. Vybral si dobře, ani dnes by ho tu asi nikdo nenašel. Zahraniční turisti sem totiž skoro nejezdí. Asi proto, že jediný rychlík z Džhánsí tady staví ve tři čtvrtě na čtyři ráno.

Když tedy rychlíkem vyplivnutý zahraniční turista po dvou hodinách spánku konečně rozlepí oči, hnedle mu v zorném poli vytane žluto-zelený stánek s občerstvením. „Jenom si mě vyfoť,“ volá majitel pan Šarma a trne v nejvážnější poloze ze svého rejstříku výrazů a grimas. Dávám si čaj a sušenky, nic jiného tu totiž nemá. I s flaškou vody platím 30 rupií, takže cena v pořádku a můžu se posunout dál. U vchodu do staniční budovy se podivuju zajímavé ručně malované mapě, za kterou by její autor měl dostat nějaký kartografický diplom. Je na ní totiž úplně všechno, jenom vypadá, že není úplně v měřítku.

Co tu máme dál? Opičí tlupy a psí smečky bojující o kus žvance jsem už zažil ve Faizábádu. Naprostou novinkou však pro mě je fronta u pokladen, kterou tvoří výhradně hovězí dobytek. Místo k pokladnám však zahýbám k hajzlíkům, neb je čas na ranní hygienu. „Za kolik je záchod?“ ptám se hindsky pána u stolečku. „To jsou záchody, pane,“ odpovídá nejistou angličtinou. Díky, toho bych si bez vás opravdu nevšiml. Platím pět rupií a vcházím do místnosti s pisoárem a dvěma kabinkami, v nichž je k opláchnutí na výběr mezi vskutku roztodivnými nádobami. Volím kanystr, jenže dveře nejdou zavřít, takže se musím přesunout do kabinky s dózou bůhví od čeho.

Vycházím z nádražní budovy, nikoli však z údivu. Hned vedle totiž stojí domeček, který by měl podle nápisů nabízet rychlé občerstvení. Bohužel asi ne o půl sedmé ráno, a tak se místo do nádražky raději odebírám do města. „Vy chcete jít pěšky až do Čitrakútu?“ podivuje se muž středního věku i třídy, když vidí, jak rázuju s batohem na zádech po hlavní ulici. „Vždyť je to jedenáct kilometrů!“ Ach tak. Takže ta mapa na nádraží nakonec ve správném měřítku byla. Jelikož následující přesun do Iláhábádu plánuju autobusem, do nádražky už se nejspíš nevrátím.

A to ještě netuším, že mě v tomto městě další sivé momenty ještě čekají. Ale co, hlavně že je večírek. Zítra v Čitrakútu začínají oslavy Ráma navamí, tedy Rámových narozenin.