Faizábád, díl první: Láska na první pohled

Jak již řečeno, Ajódhja je zapadlé a napůl rozpadlé město v Avadhu, o kterém by snad nikdo pořádně nevěděl, kdyby v něm hinduističtí radikálové v roce 1992 nebyli zbourali Báburovu mešitu. Protože místo slibovaného Rámova chrámu na místě zatím postavili jen kilometry a kilometry policejních zátarasů, není toho tady až tolik k vidění. A pokud byste se sem přece jen vypravili, je velice pravděpodobné, že z vlaku budete vystupovat v sousedním Faizábádu, což je ještě větší díra.

Skutečnost, že jsou Faizábád a Ajódhja etalon severoindického maloměsta, má však spoustu skvělých výhod. Všude je klid, lidi vás na ulici neotravují, turisty (a na ně přisáté pijavice) nepotkáte, a dobrou zprávu najdeme i v oblasti gastronomie: na nádraží tu pořád rozlévají čaj do tradičních hliněných kalíšků! Ranní dávka s bahenní příchutí navíc nejen zahřála a potěšila, ale byla taky docela poctivá, žádná oslazená hnědá voda. Vlastně už se mi několikrát potvrdilo, že čajovník na peróně často nabízí nejlepší matroš ve městě. Nevšiml jsem si však, že by stanice Faizábád disponovala otevřenou nádražkou.

Když jsem si tedy nechal zamotat hlavu krásami rodiště bájného krále Rámy i lepé dívenky na zabijáckém tabáku, mohu se navečer spokojeně vydat zpět k nádraží, abych ukojil hlad. Cestou mi ještě opice rozsápe pytlík s mandarinkami a z rosypaného obsahu zkušeně sebere tu největší. Jak již řečeno, nádražní osvěžovna nenalezena, budu tedy muset vyhlásit nádražku třetí kategorie. Nebude to těžké, příjezdovou cestu k Faizábádskému vakzálu lemují pozoruhodné železné klece.

„Kam to bude?“ zařve mi náhle zezadu do ucha rikšák a cpe se mi do záběru na bizarní fontánu před nádražím. „Nikam, chci se jenom najíst tady u nádraží,“ snažím se jej vykázat aspoň do půlky políčka. „Ale tady bych nejedl, tady vaří špatně, vezmu vás do města,“ přesvědčuje mě a neustále popojíždí blíž a blíž, takže nakonec na focení kašlu a vydám se raději rázným krokem do nejbližší z klecí. Kršnova jídelna v Rámově městě, ale proč ne. Obsluha mě vítá s otevřenou náručí a vhání mě přímo do pavilonu komárů.

Stačí jen jeden pohled a o večeři mám jasno. Sice bude chudobná, ale zato stylová. V popelu se peče cosi, co vypadá jako brambory. Za dvacku, no nekupte to. Zvlášť když to nejsou brambory, nýbrž littí, chlebové koule s máslem oblíbené ve východním Uttarpradéši a Biháru. A vůbec nejsou špatné. Na rozdíl od studených šťouchaných brambor, u nichž se nemůžu zbavit dojmu, že enormní množství česneku má za úkol zakrýt chuť něčeho nepoživatelného. Inu, na každém rikšákově šprochu pravdy trochu. A protože komárům zjevně chutná víc než mně a v kleci se mi špatně mává rukama, raději prchám zpět na nádraží.

A tam jsem se rozhlédl pečlivěji a s překvapením zjistil, že je zde důmyslně ukrytá i nádražka…

Pokračování příště

Atmosféra: * *
Obsluha: * * *
Čaj: * * * * * (ten nádražní)
Jídlo: *
Hajzlíky: nejsou; ty před nádražím však vypadají velmi stylově

One Reply to “Faizábád, díl první: Láska na první pohled”

  1. ty “koule” to je lithi choka, pecena testova koule plnena oprazenou lusteninovou moukou. chuda specialita zejmena statu Jharkhand. jeden z mejch nejoblibenejsich šneku

Comments are closed.