Džabalpur: Vražda ing. Čerta

14 Kvě

Do Džabalpuru, nepříliš známého a nepříliš významného města zhruba uprostřed Indie, jsem se dostal po lehce dobrodružné ose. Ve vlaku z Banárasu na mě nezbylo místo na pryčně, a tak jsem se zachumlal do deky a projel celou noc načerno na podlaze. Průvodčí si mě nevšiml, zato mě v pět ráno vzbudila babice, že je ve vedlejším kupé volné lehátko – takže to vlastně nakonec byla docela příjemná cesta.

Ještě příjemnější však bylo večerní čekání na vlak poté, co jsem si prohlédl město i přilehlé okolí. No řekněte, na kterém nádraží najdete ve všech stáncích s občerstvením obsluhu v uniformách? A že tady těch stánků je. V jednom nalévají kávu, v jiném čaj, o kousek vedle koupíte sušenky, a pochopitelně i smaženky všeho druhu. Mám chuť na dósu, ale u smažidla zrovna nikdo nestojí. A v tu chvíli si všimnu, že všichni lampasáci kmitají do sousedících dveří. Food stall/obchod s jídlem/vegetariánský. Není co řešit, jde se dovnitř.

A v ten moment se má slovní zásoba vrací někam do let, kdy jsem chodil na smažák za babičkou na Záložnu. Umakart. Nabídka na tabuli. Napichovátko na lístečky. Na zdi fotografie Bhérághátu, tedy jediné turistické atrakce v širokém okolí. A ano, kniha přání a stížností. Retro jako posvátná kráva. Cítím se jako v RaJi. A vybírám dlouho.

Na dál a sabdží už nemám po deseti dnech v Hindustánu ani pomyšlení. A navíc tohle jídlo bývá v indických nádražkách snad vždycky nedobré, protože studené. Volba je tedy jasná: jediná věc, která bude stoprocentně čerstvá, čili vaječná omeleta. Za 30 volských vočí, no nekup to. A skutečně. Zatímco mí spolustolovníci nevrle hltají podchlazenou šlichtu s okoralými plackami, mně se pět minut čekání a pět rupií navíc bohatě vrací. I toust vypadá, že s ním přinejhorším aspoň vytřeli pánvičku.

Odcházím spokojen, leč po čtvrthodině bloumání po nástupišti docházím k jasnému závěru: Bylo to dobré, ale bylo toho přeci jen málo. A krom toho si tahle jídelna zaslouží ještě pár fotek.

„Vám ta omeleta nestačila?“ podivuje se lístečkář, když se objevím v lokále znovu. Nestačila a dám si páo bhádží. Taky za 30. Pokrm bombajských dělníků by mě snad už zasytit mohl, i když restauratér má lehké pochybnosti. „Dej mu tam hodně másla,“ instruuje ještě kuchaře. A instrukce to byly správné. Houska s pálivou zeleninovou omáčkou byla skutečným vrcholem mé návštěvy džabalpurské nádražky.

A to jsem ještě zapomněl dodat, že symetricky k jídelně vegetariánské je umístěna i jídelna nevegetariánská. Fantastická stanice, ten Džabalpur.

Atmosféra: * * * * *
Obsluha: * * * * *
Čaj: nehodnocen
Jídlo: * * * *
Hajzlíky: nehodnoceny

Comments are closed.