V minulém díle jste viděli: Po konzumaci večeře nevalné chuti a úprku před hladovou opicí a zuřivými komáry se uřícený NP ukrývá na faizábádském nádraží. Ještě než mu stihne klesnout tepovka, je vystaven další šokující situaci – navzdory původním předpokladům se ve staniční budově ukrývá i nádražní restaurace. A on se zrovna najedl! Jeho zděšení však trvá jen do chvíle, než si v hlavě spočítá, že je teprve osm večer a vlak do Banárasu jede až ve tři čtvrtě na dvě ráno. Hlad tedy ještě určitě přijde…
Mé výpočty byly správné, v devět večer se znovu dostavuje chuť na něco menšího. A když po vstupu do nádražky vidím, co do sebe tlačí strávník u vedlejšího stolu, je mi jasné, že to bude skutečně jen něco menšího. Porce jsou sice levné, ale i úměrně rozměrné. Objednávám tedy klasické unylé kombo dál–sabdží–rýže–čapátí za 35 rupií a k tomu čaj za 5. Ten je, podobně jako ve stánku na peróně, opět výborný, a tak se mohu radostně kochat výhledy na luxusně vykachličkovanou a ozářivkovanou místnost s umyvadlem v rohu.
Vtom však do lokálu vkročí policejní patrola. Nejenže mi napochoduje přímo do záběru, ale taky mě celkem očekávaně předběhne v pořadníku na jídlo. Svým způsobem mě to však těší, neboť nádražka si jistě netroufne otrávit jídlem příslušníky ozbrojených složek. Fronta na žvanec je však jen jednou z mnoha drobných bitev, jež se dnes ve Faizábádu odehrávají. Ta klíčová nese název Urvi stůl vedle elektrické zásuvky, který od mého příchodu okupuje zuřivě telefonující chlapík s laptopem. Válku nervů nakonec vyhrávám, neboť vcelku logicky vydržím konzumovat déle a více než než soupeř, jemuž v požívání pokrmů překáží telefon u ucha a počítač na stole – až je nakonec z lokálu potupně vykázán polodementním číšníkem. Celá událost se bohužel seběhla tak bryskně, že jsem vám telefonistu nestihl ani vyfotit.
„Chutnalo vám?“ ptá se mě vrchní, když už vše zapíjím druhým horkým čajem. Inu, chutnalo. Jen by to nemuselo být tak strašně studené. Přesouvám se ke stolu se zásuvkou, a protože noc je dlouhá a nádražka údajně nonstop, poroučím si za 30 rupií Thums Up colu (jo, fakt se to tak píše) a dávám se do psaní recenze. O to větší je mé překvapení, když se po druhém Thums Upu půlmozek pokouší vyhodit i mě. Vše řeším s indickou elegancí: zaplatím účet a znovu si sedám ke stolu jakoby nic. A dobře dělám. S úderem desáté se venku strhává bitka a začínám být za nádražku ještě radši. Vrchní zavírá dveře a zatahuje závěsy. Ven nás všechny vykopne až za půl hodiny, když se situace uklidní. Teprve teď začíná ten pravý nádražní zevling na peróně mezi opicemi a toulavými psy.
Atmosféra: * * *
Obsluha: *
Čaj: * * * * *
Jídlo: * *
Hajzlíky: nehodnoceny (což se bohužel negativně projevilo už nazítří, kdy mě začala trápit nefalšovaná indická zácpa – ale to už je jiný a smutnější příběh)