Višákhapatnam neboli Vizagapatam, zkráceně Vizag, je taková indická odpověď na Pobřežní hlídku. Ve městě i v okolí můžete strávit jakkoli dlouhou dobu a řešit libovolné problémy vezdejšího světa i celého vesmíru, ale stejně vždycky skončíte někde na pláži, očumujete lidi okolo a ládujete se cukrovou vatou – jejíž barvu brzy přijme i místní nádraží, jen co projde rozsáhlou rekonstrukcí.
Růžová výmalba však poněkud kontrastuje s mými černými myšlenkami – zejména poté, co zjistím, že rekonstrukcí prochází i nádražka. Co na tom, že v nabídce již brzy budou uttapam a další lahodně prosmažené jihoindické pochutiny. Podstatné je, že uprostřed teplého lednového dopoledne je nádražka zavřená a ještě nějakou dobu bude.
Výběr náhradních možností není příliš široký: vlastně jen dvě okénka provozovaná IRCTC, odkud jsou obsluhováni cestující, jejichž vlak právě zastavil. Široká není ani nabídka. Na to, abych si poručil šlichtu z alobalového korýtka, nějak nenacházím odhodlání, a tak volím smaženky zpod ochranného poklopu proti mouchám. A volím nedobře. Vady jsou studené jak čumák včera chcíplého psa a samósy na tom nejsou o mnoho lépe. Navíc bez omáčky. „Nebude nám z toho nic, že ne?“ opatrně se vyptává můj spolucestující, v civilu jinak politický filosof. Já se nebojím, neboť na mě z protějšího sloupu shlíží Panenka Mária. Posilněni přísunem smaženek vyrážíme za skutečným cílem naší výpravy: koupit si lístek na vlak do Araku, známé dovolenkové destinace v horách, do níž prý vede jedna z nejkrásnějších železničních tratí v Indii.
„To ale musíte do rezervačního centra,“ lituje paní za přepážkou, když se pokouším zakoupit vysněnou jízdenku. Na hovno. A to hned dvojnásob a téměř doslova, poněvadž rezervační centrum sídlí v jiné budově, vzdálené pět minut chůze po okraji výkopu. V samotném rezervačním centru se sice žádné exkrementy nenacházejí, zato se tu však vyjímá věc, kterou jsem dosud na indických nádražích neviděl, a to digitální pořadník. Vedle něj pak jev poněkud obvyklejší – tedy fronta, která je delší než všechny telugské názvy železničních stanic v celé Ándhře.
Jenže to pořád ještě není ta správná fronta. Tohle je teprve řada na lísteček. A když babice za okýnkem napíše na náš rezervační formulář číslo 594, zatímco na displeji se pořád nevyloupla ani třístovka, je mi jasné, že nás dnes čeká hodně dlouhé čekání. To se ještě prodlouží půlhodinovou pauzou na oběd, během níž zřízenci vyženou všechny nebohé cestující ven a celou halu neprodyšně uzavřou.
Posílám raději spolucestujícího do pohodlí našeho hotelu a půlhodinovou pauzu si krátím nákupem žvýkacího tabáku. Při následném plivání si jen představuju, jak se moje sliny rozpleskávají o sklo přepážky a za hysterického jekotu babice na druhé straně pomalu stékají dolů na pultík. Proud imaginárních slin vysychá teprve ve chvíli, kdy po konci přestávky znovu vkročím do rezervačního centra, rozhlédnu se pozorněji – a spatřím něco, co mi dosud unikalo, něco naprosto nevídaného a neslýchaného. Ano, nádražku! Nádražku nikoli ve výpravní budově, nýbrž v rezervačním centru, ukrytou pod jménem Drinking Water and Refreshment Stall. Není, tedy vlastně je, na co čekat, a proto neohroženě kráčím dovnitř.
Jak už to tak v Indii bývá, i zde by se esence nádražkového nadčasí dala stáčet do plechových džbánků: z druhé strany pultu se hlavou o desku opírá chlapík v pruhovaném tričku, který vypadá, že každou chvíli usne. S obsluhou mu vypomáhá paní ve fialovém sárí, u níž nemůžu rozkódovat, jestli je to jeho manželka, asistentka, anebo prostě jen náhodná cestující. A od odpadkového koše vedou schody kamsi do prvního patra, kam je ovšem řadovému smrtelníkovi vstup zapovězen. Vlastní nabídka není valná, obsahuje jen sladké limonády a jen o něco méně sladké balené sušenky z produkce celonárodních i nadnárodních korporací. Poroučím si tedy věc šifrovanou pod názvem Orange Cake, která chutí nejvíce připomíná pomerančové želé.
Jak tak pomalu žvýkám oranžový seznam éček a zapíjím to Thums Upem, přisedá si ke mně slušně oblečený pán ve středním věku a navazuje zdvořilou konverzaci o cestování na indické ajznbóně. „Jedu za tři měsíce do Tirupati. Na Venkatéšvarův chrám, víš?“ Nevím, spíš jen tuším. Do jihoindických kultů jsem zatím ještě nepronikl. Zato si znovu uvědomuju, že v Indii se cesty vlakem plánují v trochu jiném časovém horizontu. „Přijeď do Banárasu. 3. března tam slavíme Šivrátri,“ loučí se ještě poutně založený kolega, když na tabuli konečně naskočí jeho číslo.
A netrvá to už ani tak dlouho, než se na řadu dostanu i já. Indický úředník zřejmě po vydatném obědě nasazuje k vyššímu výkonu. Má radost z úspěšně zdolané fronty je však předčasná. „Waitlist 98 a 99,“ stojí na našich pracně vyčekaných lístcích. Místo k sezení tedy nebude a z údajně nejhezčí vyhlídky na východním pobřeží taky nebude nic. Tak snad příště. Třeba i přes Tirupati. A novou višákhapatnamskou nádražku, samozřejmě.