Maisúrské nádražce dnes evidentně nejde karta. Dósa není, vadá není, idlí není. Raději tedy volíme strategický ústup do nedalekého železničního muzea. Je nejvyšší čas: pokladník se hroutí na pult a schovává hlavu v dlaních. Jeho kolega zatím zatarasil vchod do nádražky reklamním poutačem a k tomu na celém nádraží vypnuli internet. Apokalypsa visí ve vzduchu.
Jak je v jižní Indii tak nějak zvykem, nádraží v Maisúru je čisté, uklizené, a dokonce vybavené mapkou pro nevidomé. K úschovně, kam jsi jdeme uložit svá zavazadla, se podobná slova dají přiřadit jen stěží. Chlapík u stolečku zavaleného papíry vypadá podobně zoufale jako jeho kolega v nádražce, a to ještě chudák neví, co přijde teď.
„Kde je můj slon? Ještě před chvílí tu byl!“ rozčiluje se Vítek a mává rukama tak vehementně, až skoro shodí úhledně vyskládaný komínek z kufrů. Sice jen v žertu, ale zato česky, takže kannadsky hovořící zřízenec vůbec nechápe, čemu se pořád tak tlemíme. Důvod našeho pobavení visí na ručně vypsané ceduli s provozním řádem úschovny přímo za jeho zády: zatímco za ztracené či poškozené zavazadlo náleží cestujícímu odškodné 100 rupií za každý kilogram, v případě slonů je to 6000 za kus. Ztráta koně pak přijde indické dráhy na 3000, rohatý dobytek či velbloud na 800 a menší zvířata jako psi, opice, prasata, ovce či ptáci na 120 rupií za exemplář.
I když z hlediska vlakové dopravy je dnes Maisúr spíš obydlenou zatáčkou mezi Mangalúru a Bengalúru, jedná se o historické centrum dnešní Karnátaky a sídelní město věhlasného maisúrského království. Jeho významu odpovídá i místní nádraží, postavené už v roce 1870. Od té doby se původně metrová trať zširokorozchodnila a zdvojkolejnila a usilovně se pracuje i na její elektrifikaci – přestože škarohlíd by podotknul, že v době naší návštěvy už mělo být měsíc elektrifikováno. Kromě železničního muzea umístěného na opačné straně kolejiště (reálně však vzdáleného čtvrt hodiny chůze) nabízí Maisúr ve svém sousedství ještě jedno lákadlo pro šotouše: na trati do Čámarádžanagaru najdete údajně nejstarší železniční viadukt v Indii. Most v Naňdžangúdu byl postaven už v roce 1735 a i když na něj byly koleje položeny až teprve před devíti lety, po žádném starším mostě vlaky v Indii nejezdí.
Ale od technických a kulturních památek zpět do města slavného maisúrského mýdla* a fantastického obchodu s tabákem na hlavním rynku. Jak už se pomalu stává tradicí, na peróně si k nám opět přisedá chlapík s podivnou či spíše chabou angličtinou i hindštinou, ale o to vehementějším zájmem o dva cizince, a ještě před návratem k rodině do Bengalúru se s námi na mobilu dělí o obrázky veškerých turistických pamětihodností v celé Karnátace. Když se i toto konverzační téma vyčerpá, raději volíme taktický ústup do míst, která již důvěrně známe.
Nádražka láká na severoindické thálí s neomezeným množstvím rýže i omáčky, ani to však momentálně není k dispozici. Je sice hezké, že v restauraci se dá platit kreditkou a teoreticky tak utratit za tyto lukulské hody celý kontokorent, ale nakonec nám stejně nezbývá než vzít opět zavděk něčím skromnějším. Zatímco ráno jsme si pochutnali na parátha sabdží za 70 a čaji za 15 rupií, tentokrát bereme púrí bhádží v podobné cenové relaci.
Kromě nabídek pokrmů vylepených po zdech visí na ledničce také reklama na zájezd s cestovkou indických drah do severní Indie za 8 360 rupií ve druhé spací třídě (SL), případně za 11 500 rupií v třípatrové klimatizované (3A). Cena zahrnuje devět nocí, deset dní, odvoz z nádraží na památky, společné spaní, a hlavně jihoindické vegetariánské jídlo, kdyby vás náhodou Hindové na severu chtěli otrávit místními smaženkami.
„Mně to tady strašně připomíná menzu,“ pouští se Vítek na tenký led přirovnání. „To vystavené jídlo osychá stejně rychle jako na Strahově,“ všímá si vzorových porcí na pultíku. A když NP objeví, že k umytí rukou je k dispozici stejný prací prášek jako v menze v Dillí, musí dát svému mladšímu kolegovi za pravdu. S menzou má ostatně nádražka společné i to, že jídlo dostanete na tácu. A nutno podotknout, že stejná omáčka rozlitá do všech čtyř omáčníků vedle sebe působí neuvěřitelně uklidňujícím dojmem.
Vyloženě romantický zážitek pak nabízí cesta na záchody, která vede kolem akvária s rybičkami. Poplatek za použití je dvojí (2 rupie za malou, 5 za velkou) a obsluha ze mě samozřejmě mámí vyšší taxu. Asi nevěří, že bych mohl jít jen k pisoáru nadepsaného slovy waterless urinal. A když se nad našimi hlavami rozbliká světelná diskotéka, naznáváme, že je nejvyšší čas Maisúr opustit a vydat se zase o nádražku dál.
* Fun fact: maisúrské mýdlo se údajně začalo v roce 1916 vyrábět jen proto, že místní král nevěděl, jak naložit s enormními přebytky santalového dřeva.