„Napiš recenzi na indickou nádražku na Hazrat Nizámuddín,“ napsal mi před pár dny pan NP. Inu, napsal bych, přemítal jsem, ale půlrok od návštěvy Hindustánu vyplenil mou paměť jak indická smaženka moje střeva. Navíc tu byl další problém: Jako profesionální mediální mrdka jsem nesměl v rámci víz o Indii cokoliv publikovat. Pak jsem si ale dal k obědu červený curry a všechno se mi vrátilo. Doporučuji překlad do antonym: Chutě, vůně, čistota. A tak jsem se vrátil zpět na první nástupiště před indickou nádražku.
Po dvanácti hodinách ve vlaku vystupujeme na Hazrat Nizámuddín – jednom ze tří hlavních vlakáčů v Dillí. Pozitiva se mi nějak nedostávají. Je 4:15 ráno, opouštíme dobytčák, kde jsme si luxusně chrněli na lehátkách, spoj do Gválijaru nám jede asi za šest hodin a smaženky, kterých jsem v noci v zoufalosti pozřel víc, než bych kdy chtěl, oznamují brzký návrat. Jde se zevlovat.
Nádražka je uprostřed noci samozřejmě zavřená. Tady Inďáci chodí blikat na forbes asi někam jinam. Po nástupišti se válí hromady místních, kteří na zevlování mají fakt patent. Zkoušíme to po nich okopírovat, ale nakonec nacházíme volné lavičky přímo před bistrem.
O pár minut později nedobrovolně vyrážím proklepnout zdejší toalety. Můj nejhorší sen se naplňuje. Místnost, kde ve frontě na pár budek čeká snad půlka Dillí, blízce připomíná tu profláknutou z Trainspottingu. Zlákat se nenechávám a štráduju zpět přes celou délku nástupiště k bistru. Chybí mi dva tři metry, když se na patě otáčím a mířím zpět. Co bych to byl za recenzenta, kdybych se nedokázal oprostit od představ západní kultury o pohodlném sraní!
Do diskuze ve frontě se radši nepouštím a prohlížím si design záchodků. Vzhledem k tomu, že si teď vybavuju jen vrzající dveře jedné z kabinek, nic okázalého to zřejmě nebylo. Pak už přichází jen díra, kyblík a kohoutek s vodou. Toaleťák musím vytáhnout z kapsy. Na ten se tady nehraje.
Někdy nad ránem konečně otvírá prosklená nádražka, která na nástupišti přeplněném chrnícími Indy vypadá, jak kdyby ji tu postavili omylem. Dáváme tomu chvíli, ať nejsme jako bezďáci, co se ráno ženou na otvíračku do Alberta pro krabici stolního, a jdeme k Indovi za pultem. Nabídku už dohromady nedám, ale určitě měli dósy, samósy, mimózy a spoustu dalších jídel, na který jsem po předchozím smaženkovym džihádu neměl ani pomyšlení. Tak si s Bokym objednáváme jen kafe a nějakou globalizovanou šmakuládu, co neublíží. NPyřin, kterej je víc Ind než většina Indů, si samozřejmě nechává nandat dósu a na zapití čaj. Ne s rumem, jak by se na ajznboňáckou hospodu slušelo, ale s mlíkem. Celkově tu je cenově trochu dráž, čili za menší pakatel než obvykle, a jestli si dobře pamatuju, tak mě ještě o pár rupií natáhli.
Jelikož do odjezdu vlaku pořád chybí několik hodin, máme dost času prozkoumat interiér podniku. A ten je značně obskurní – asi jako kdyby McDonalds založil Švejk. Židle a stoly zřejmě majitel otočil přímo klaunovi Ronaldovi a aby bistro trochu odlišil, vyšperkoval ho ozdobou každé správné české hospody: kuchtíkem! A ne jedním! Vidět to Pohlreich, milovník těchhle sádrových panáků, tak sebou plácne do prvního kolejiště mezi lejna (ano, v Indii se nehraje nejen na hajzlpapír, ale ani na nepoužívat, je-li vlak ve stanici).
Když už jsme u toho pozorování, našim zrakům neuchází návrat Paroubka na obal Paroubka, což nemůžeme oslavit jinak než narváním.
Jak už to obvykle v nádražkách bývá, i v této indické je totální nedostatek inťošek. O zábavu se nám tak musí starat personál, který pro naše pobavení vystřihává kus jak od Cimrmana. V hlavní roli se představuje odkudsi tekoucí voda, která způsobuje v provozovně solidní povodeň. Záchranné práce se rozbíhají vskutku po indicku, čili pomocí neomezeného lidského kapitálu a v duchu hesla „zapomeňte na příčinu, řešte následky“. Takže místo toho, aby někdo zjistil, odkud to teče a pokusil se vodu zastavit, vtrhává do bistra pomocná síla a vytírá a vytírá a vytírá. Není to špatná podívaná, ale nakonec necháváme dohlížet kuchtíky a kvaltujeme na vlak.
atmosféra: * * *
obsluha: *
kafe: * *
jídlo: * *
hajzlíky: *
zábava: * * * * *