Není žádné hrdinství cestovat po Indii vlakem druhou spací třídou. Hrdinství je cestovat druhou spací třídou ve čtyřech lidech na sedadle pro dva. Takže když přede mnou na nádraží ve Višákhapatnamu zastavil 12510 GHY BNC Express od podlahy po strop zaplněný Ásámci, začal jsem tušit, že mě čeká hodně perných osm hodin cesty.
Do prvního vagónu jsem nedokázal nastoupit. Před druhým mě přísně zastavuje průvodčí a žádá jízdenku. Když mu ukážu svůj lístek s písmeny WL a trojciferným údajem, zřízencův výraz se náhle proměňuje a v očích se mu zaleskne náznak soucitu. „Fajn, tak si sedněte, kam chcete,“ uzavírá naši krátkou formální konverzaci.
Po pravdě řečeno, nebyla to úplně nejšťastnější formulace. Já bych si býval sedl, kam bych býval chtěl, jenže ono jaksi nebylo kam. Mohlo však být o dost hůř – třeba kdybych jel jako můj soused po levé ruce na přijímačky na vysokou až z Ásámu. Náš vlak totiž těch 2990 kilometrů z Guvahátí do Bengalúru zvládá za dva dny, pět hodin a dvacet minut plus průměrné 37minutové zpoždění. Ale když všichni svorně vytáhneme z kapsy naše tabáky a gutkhy a všechno náležitě přechutnáme, těch osm hodin cesty z Višákhapatnamu do Vidžajavády nakonec nějak překlepeme.
Do Vidžajavády přijíždíme až po setmění. Nemám už tedy moc náladu na to, abych otestoval nádražku, která se nachází v budově na sedmém nástupišti uprostřed ohromného kolejiště. A když říkám ohromného, myslím ohromného. Vidžajaváda je údajně druhá nejrušnější železniční stanice v Indii hned po Bombaji, a nádražková vybavenost tomu odpovídá. K úplnému pokrytí celého nádraží mi jeden výlet, natož pouhý večer, stačit nebude. Ubytovávám se tedy v asi nejdivnějším hotelu ve městě a nechávám všechno na zítřek.
O Vidžajavádě se dále v průvodcích píše, že je to centrum telugské kultury. Nevím. Pokud bych měl soudit ze své návštěvy, telugská kultura spočívá zejména v uctívání Marxe, Engelse, Lenina a dalších levicových teoretiků i praktiků. Je 26. ledna a slaví se Den republiky, ale ve městě to není moc poznat. Je mi jasné, že přehlídku válečné flotily, která probíhá celý týden ve Višákhapatnamu, tady asi těžko trumfnou. Dávám si tedy jen krátkou prohlídku a hurá na nádraží!
Výpravní budova svítí zářivě bílou barvou, zřejmě aby co nejvíce ladila s odstínem bradky, kterou nosí zdejší nezničitelný hlavní ministr Čandrabábú Nájdú. Přednádraží vypadá čistě a udržovaně, tu a tam se objeví indická trikolóra, a pozor, přátelé! Nádražek je tu hned několik – tolik, že se ani nedostanu do té na prostředním nástupišti, kterou jsem objevil včera večer. Míjím tedy modlitební koutek, kde mezi idoly poznávám Matku Durgu, vynechávám také první nádražku s nadpisem Food Plaza, neboť nevypadá příliš útulně, a procházím kolem nádherně vyzdobených veřejných záchodků.
Cedulí Food Track se už ovšem zlákat nechám. Zvlášť když dnes mají speciální slevy, zřejmě u příležitosti státního svátku. Pravda, ceny jsou bez DPH, a tak za jihoindický vegetariánský talíř musím místo avizovaných 85 rupií stejně na pokladně vysolit stovku, ale nešť. Beru lístek a jdu čekat k výdejnímu místu u kuchyně. Na poslední chvíli si ještě můžu přes vitrínu prohlédnout, co že jsem si to vlastně objednal a o co jsem naopak přišel, ale vypadá to, že jsem nepřišel o nic. Na banánovém listu dostávám kotel rýže, pápad, rasam, sámbhar,… a vlastně si ani nepamatuju, co všechno v těch osmi mističkách a všude kolem bylo.
„Začni tím sladkým,“ doporučuje mi pán, ke kterému jsem si přisedl. Nevím, jestli jde o nějaký jihoindický zvyk, anebo si ze mě dělá legraci, a tak si radši konzervativně středoevropsky nechávám sladkou halvu na konec. Než se k ní prokoušu celým talířem, musím uznale konstatovat, že jídlo bylo docela dobré, jen ten list nemusel být v jednom místě nahnilý. Mezi soustředěným žvýkáním sleduju, jak si všichni cestující spokojeně mlaskají a jejich děti skotačí pod reklamami drážních cestovek, které nabízejí all inclusive výpravy na pouť do Tirupati včetně rezervací jízdenek. A jak všechen ten nádražkový mumraj stejně mlčky jako já pozorují rybičky z akvária u východu.
Dokonzumováno jest. Nasedám do vagónu druhé třídy a jdu se kochat výhledy na nekonečná rýžová pole, táhnoucí se od Nellúru až ke Kákinádě. Ne nadarmo se Ándhře říká „rýžová miska Indie“.
