Bělehrad: Klan létajících vidliček

Srbská varianta společnosti JLV se jmenuje Želturist. Jak jsme měli zjistit, název je to víc než přesný. Alespoň pokud bychom měli soudit podle nejnádražkovitější nádražky na bělehradském nádraží, kde nám srdce skoro puklo žalem.

Železniční stanice Beograd je doslova obsypána restauracemi, bufety a dalšími stánky s občerstvením. Vybrat skutečnou nádražku však bylo těžké jen zdánlivě. Brzy spatřujeme neklamný znak zkříženého příboru a usedáme na zahrádku přímo pod něj. Teplý letní večer, výhled na perón, co víc si přát. Trochu nás sice zneklidňuje, že tu vysedává jen ožrala v kapitánské čepici, ale nedá se nic dělat, gastrorecenzenti mají tvrdý chlebíček.

Pohled do jídelního lístku je víc než slibný. NP výská nadšením, když v něm spatřuje sarmu, tradiční srbské zelné závitky plněné masem a rýží. Vrchní však reaguje vytřeštěným pohledem a odbíhá se poradit do kuchyně, aniž by se nás zeptal aspoň na nápoje. Sarmu samozřejmě nemají, číšník jako náhražku nabízí plněné papriky a začíná druhé kolo objednávek. Pljeskavicu ještě zvládá bez zakolísání, po vyslovení slova sýr však znovu odbíhá do zákulisí a tentokrát přivádí rovnou celý personál, aby tento komplikovaný požadavek vyřídil.

Čekání na jídlo si krátíme obhlídkou interiéru, který vypadá jako z klipu Evy a Vaška. Mrtvolné zářivky, židle s fialovými devadesátkovými vzory, umělé květiny a stoly asi tak pro patnáct autobusů nenažraných penzistů, které nejspíš nikdy nebyly obsazeny. Záchodky pro změnu působí dojmem, že je navrhoval stejný koumák jako v cukrárně Eva na Vsetíně. Ovšem ještě kreativněji je vyřešený jejich úklid. Přitloustlá uklízečka s trvalou nejprve KZ nechce vpusitit do kabinky, a vytrvale vykřikuje „čišćenje, čišćenje!“ Pak se jí ale přešlapující dívky zželí. Poté, co KZ opustí kabinku, vyleje uklížečka na zem před toaletu trochu zašedlé vody a spokojeně odchází, protože je vyčišćeno.

Jestliže se říká, že vegetariáni mají v Srbsku těžký život, v bělehradské nádražce to rozhodně neplatí. Kostka sýra sice vypadala suverénně nejhůř, ovšem nakonec chutnala nejlépe. Pljeskavica za 350 dinárů ještě docela ušla, kdyby nebyla ohřívaná v mikrovlnce. Vše bylo doplněno netradiční bramborovou kaší nejistého původu. A plněné papriky? „Moje babička teda dělá lepší,“ mrmlá NP a žvýká nedohřátý pokrm za 300 dinárů.

Zklamání a frustrace plynule přechází do hádky, jestli na nádražku smíme klást stejné nároky jako na podnik s grilem. Nakonec vítězí umírněná frakce s argumentem, že jídla bylo dost a housky si můžeme odnést na snídani. Toto rozložení sil však trvá jen do předložení účtu. „Ty svině nám přinesly nejdražší pivo! Za 120 dinárů a ještě k tomu to byl lahváč!“ soptí KZ a vzápětí jí v klíně přistává vidlička, která se jen tak tak nezabodla do stehna. Servírka odnášející nádobí se sice pohledem omlouvá, ale v tomhle podniku s falešnou bramborovou kaší je jasné, že falešné jsou i omluvy.

Odcházíme, dokud máme všechny orgány pohromadě, a jdeme si spravit chuť na zahrádku na druhé straně nádražní budovy, která láká slunečníky s točeným Jelenem. Už už sedáme ke stolu, když vtom ze dveří vychází opět náš známý číšník. Dochází nám, že všechny podniky na zdejším nádraží jsou propojené a Želturistu neunikneme. Můžeme si tak leda říct, že v Sarajevu to snad bude lepší…

Atmosféra: * * * *
Obsluha: *
Pivo: * *
Jídlo: * *
Hajzlíky: * * *