„Čau, Samčo, co ty tady, člověče?“ – „A, čau Smršíne, jedu z Ostravy z koncertu,“ říká mi zarostlý kamarád s přívětivým úsměvem a podává mi ruku. Má ji od třpytek. Teď mám od třpytek ruku i já. Viděl jsem ho už od výstupu z vlaku. Nebyl jsem si jistý, že je to on, na východním Slovensku může mít háro, dredy a kytaru přes záda s plyšovou muchomůrkou zavěšenou na batohu každý druhý, ale byl to on. Je šest ráno, slunce se líně válí nad kopci, je léto, teplota vzduchu 11 stupňů, právě jsem přijel do Košic.
Nádraží v druhém největším slovenském městě je přestupním bodem, když jedete z Prahy, nebo obecně z Česka, na Východní Slovenko, nebo dál. Sám jsem se na něj dostal opakovaně, ať už omylem, když jsem chtěl vystoupit z nočáku v Margecanech a přejel jsem, nebo cíleně, když jsem přestupoval na Regionální Rychlík směrem do Čopu (ten teď jezdí dokonce až do Mukačeva) nebo na osobák, s cílovou destinací v Čierné nad Tisou, ze které mě čekal posunovák, který jede také do Čopu. Pak jsem se tady také vyskytl při zpátečních cestách, ať už z Humenného, Michalovec, nebo opět jižní trasou, která nabízí při průjezdu slovenské strany města Sátoraljaújhely / Slovenské Nové Mesto fascinující výhled na Zemplénské pohoří na maďarské straně hranice.
Samotné nádraží je krátce řečeno bizár. Porevoluční sklo-ocelová budova je příjemná a vítající asi jako trávení odpoledne v OC Harfa. I vnitřek třípatrového skeletu, ze kterého pozdní devadesátky chčijí po litrech, od papírnictví přes levný second hand po tiskárnu, připomíná spíš zrekonstruovaný provinční nákupák než nádraží.
Zcela fascinujícím prvkem je pak třicetimetrová zóna před vchodovými dveřmi budovy, kde se nesmí kouřit, což důsledně hlídají procházející strážníci. Člověk, který se tak v šest ráno vyloupne rozlámanej z Košičanu, před tím, než ho čeká svérázná jihovýchodní trasa směrem z EU ven, se pak ve vycházejícím slunku plouží za varovnou bílou čáru na zemi, která vymezuje perimetr a konečně nabírá první ranní cestovatelskou dávku nikotinu do plic. Zde jsem tedy při své první cestě za krásami Zakarpatí potkal svého kamaráda Samča, výborného hudebníka a autora písně o telgártských viaduktoch, a opět se tedy potvrdilo, že svět je malý.
Většinou jsem měl na spoje štěstí, a do půl hodiny po příjezdu jsem jel dál, nicméně toto štěstí se zlomilo v létě 2021, kdy jsem čekal snad dvě hodiny, protože kvůli změně jízdních řádů jel spoj do Čierné asi deset minut před příjezdem mého Košičanu. To, že mi paní na přepážce odmítla 1. srpna vystavit studentskou kartičku proti potvrzení o studiu z června, protože jsem od té doby mohl podle jejích slov promovat (ha ha), mě také nijak zvlášť nepotěšilo a zároveň to pro mě znamenalo, že se spíš budu držet na Ukrajině, oproti původnímu plánu, který zahrnoval návrat do Česka z Ubly, přes Kolonicu, Stakčín, Sninu a Humenné po jižní trase přes Rožňavu, se zajížďkou do Rimavskej Soboty, Levic atd. Nicméně v sedm ráno není v Košicích k vidění lautr vůbec nic a nemohu přece jen bánit před nádražím. Sednu si tedy do druhého patra a čtu si. Velmi rychle zjišťuji, že hlášení nádražního rozhlasu je velmi inkluzivní – zvláště pro echolaliky.
Hlášení jako „Rýchlik Eurocity vo smeru Čadca, pravidelný príchod (…) príde na nástupište dva koľaj päť“ se opakuje hned za sebou třikrát, jednou dokonce čtyřikrát a myslel jsem, že mi praskne hlava, od čehož mě zachránil jen příjezd RR do Čopu. Jeho odjezd byl hlášen šest minut v kuse.
Samotné hledání nádražky se pak ukázalo být úkolem málem pro Achilla, protože krom pekárny kombinované s kavárnou v přízemí má člověk pocit, že jiného restauračního zařízení zde není. Třicetimetrová nekuřácká zóna také úplně neindikuje, že by tady člověk našel aspoň trochu normální pajzlík, ve kterém se scházejí místní. Dlouhá leta jsem si myslel, že Košice nádražku nemají. Opak se ukázal pravdou, když jsem v srpnu 2021 jel zpět do Česka. Spoj z Mukačeva a následující vlak, který mě doveze až na pražský Hlavák, měly mezi sebou asi dvě hodiny času, které jsem chtěl primárně využít k nalezení nějakého levnějšího podniku, kde se najím, protože na to od rána nebyl čas, dvě hodiny jsme strávili v rozpáleném Orchestrionu v polích na hranici při celní prohlídce a hladem jsem málem neviděl.
Na Košické nádraží jsem při minulých cestách většinou přijel buď ve tři, v šest ráno nebo naopak v deset večer. Nechal jsem jej proto za sebou s myšlenkou, že je to nejmarnější nádraží v Evropě, když ani nemá nádražku, a na blind jsem šel skrz park do historického centra. Zde jsem narazil na craft pivovar Hospoda, kde jsem si od milé servírky nechal přinést paprikové klobásky v baraniom črievku s medovou krémžskou, ze znavených zad jsem sundal krosnu a lupnul dvě piva, jen to zasyčelo. Onu milou servírku jsem pak konfrontoval s tím, že dýško samozřejmě dávám, ale že jsem platil dvacetieurem a že těch šest, který si nechala nade mnou deklarované dýško, bych rád chtěl zpátky. Naštěstí se omluvila a přinesla je.
S klobáskami v žaludku a se servírčinou omluvou za to, že mě chtěla natáhnout o sto pade, jsem se tedy dal zpět k nádraží. Už se smrákalo, ale stále mi zbývalo 40 minut do odjezdu. Při příchodu k nádražní budově a vyhlídce na další půl hodinu s echolalickým rozhlasem však svitla naděje – po šesti letech od první návštěvy nádraží jsem zjistil, kde je tu nádražka.
V nejvyšším patře, s výhledem z galerie ve třetím patře vytažené před skelet samotné budovy. Svítící okna na fasádě lákaly vábivým prstem s příslibem dalšího piva. Budova jako dítě bratislavského mostu SNP a OC Nový Smíchov. Ufo zaražené do budovy City Tower na Pankráci. Ale hlavně a v první řadě, místo, kde mají evidentně pivo a možná ne servírku, která zneužije vaší zdrchanosti ukrajinsko-slovenskou železniční dráhou.
A skutečně. Staničný Pivovar, ač v klasickém hodnocení tohoto webu by z hlediska vágusovitosti dostal čistou nulu, byl příjemným prostorem na čekání na spoj. Displej nad vchodem ukazoval odjezdy, crafty v cenové hladině 1,50 euro za půl litru byly naprosto lahodné, záchody velmi čisté a obsluha milá a pohotová. Chyběl mi zábavný pán, kterého jsem potkal v Kysaku, stejně jako borovička za euro tamtéž, ale možnost si posedět s dobrým pivem, než se zas budu devět hodin crcat Košičanem do Prahy, byla fajn. Kdybych si nebyl dal klobásky v centru, býval bych si dal jeden z burgerů, které byly na menü a které sklízely velký úspěch u vedlejšího stolu.
Osm minut do odjezdu vlaku. Zvedám se, nahazuju krosnu na záda, dopíjím a jedu zpět domů. První známý obličej, který jsem v Praze viděl, byl totálně mimo realitu se pohybující Tyler Durden, bezdomovec, rapper a pražská postavička, kterého jsem potkal v sedm ráno po příjezdu z Hlaváku na Budějovické. Jedu do Podolí, dám si vanu.
Smršín
