Slovenské Nové Mesto: Devadesátky pokračujou

26 Říj

„Zobudil som sa celý od Nutely!“ Tuhle magickou větu jsem zaslechl krátce po příchodu na zahrádku nádražní restaurace ve Slovenském Novém Mestě. Od jiného stolku ovšem vzápětí následovala další a neméně pozoruhodná sentence: „Já mam napísaný papier na psychiatriu, zajtra nastupujem. O desiatej.“

Veškerá lokální legrace ovšem rychle skončila. Dosud sympatický „nutelista“ na svém telefonu vyhledal, označil a spustil to nejhorší hudební svinstvo z někdejší ČSSR. Srpnový podvečer tak kontaminovala produkce Standy Vegáče a jeho příprcíře z planety Mumuland. Ano, řeč je o pitvorné dvojici usměvavých pederastů, kteří s orkestrem Karla Vágnera za zády zpívali o dívkách z mateřské školky. Divím se, že takovou hanebnost Suprahpon vydal a že textaře Pavla Žáka nesebrali esenbáci z mravnostního. Málokdo ovšem ví, že Karel měl prsty dlouhé a… Leč, neodbočujme!

Slovenské Nové Město bylo až do roku 1920 součástí maďarského Sátoraljaújhely. Toto město s krkolomným názvem [čti: Šátoraljaújhej] proslulo jako rodiště revolucionáře Lajose Kossutha a také coby sídlo uherské župy Zemplín (Zemplén). Po podepsání Trianonské dohody však severní část souměstí za říčkou Roňavou (Ronyva) připadla ČSR. „Bídní Čechouni“ tak ze Sátoraljaújhely ukradli severní průmyslový díl i s nádražím a hlavní tratí na Košice (Kassa) vedoucí na dnešní Ukrajinu. Všechna ztracená území velkých Uher navíc připomíná Maďarská kalvárie, která se nachází nad městem na svahu hory Magas-hegy (514 m). Ó, Magyarország!

Možná že i proto, že Sátoraljaújhely ztratilo v průběhu dvacátého století na významu, se dnes jedná o pěkné a zachovalé uherské město. Za pozornost rozhodně stojí místní pivnice a hospůdky, které nabízejí (nečekaně) rozličné druhy perkeltu. Mým favoritem se tu ovšem staly dršky a gulášovka z kapra. Vlak je ovšem na druhé straně, takže není možno zdržovat se více. Dobrý dojem z uherské pohostinnosti zmizí okamžitě za řekou Roňavou. Vitajte na Slovensku: „Idem na to, zlato!“ Nádražka je naštěstí pár desítek metrů od pohraničního mostu.

Cestou se může návštěvník se slzou v oku zadívat na druhý břeh do zbytkových Uher na již zmíněnou horu Magas-hegy i s kalvárií. Brzy však stane před budovou omšelého pensionu, nyní herny a nálevny. Čidlo pohybu jej uvítá laskavým: „Tuduuuuu, tuduuuu, tuduuuu.“ Celé osazenstvo se pak obrátí na nového návštěvníka, změří si jej a pak se opět věnuje „svým činnostem“. Konzumaci borovičky, piva, hře v automaty, atd. Uvnitř je šero a lepkavo. Exteriér i interiér odkazují na architektonické bezčasí devadesátých let. Zahnědlý plastikový nábytek v interiéru dokresluje atmosféru útulnosti.

S občerstvením zde nelze počítat. Několik tabulí naštěstí z dálky varuje. Jen žádnou naději: Varenú stravu nepodávame! Ó, zlaté zbytkové Uhry! Ó, Magyarország! Zvrhlé Pražáky jistě potěší Staropramen na čepu. Proto raději volím Smädného mnícha v lahvi, což není o moc lepší volba. Zajímavým překvapením jsou hajzlíky za dvacet centů. Platí i hosté restaurace!, takže chcát jsem z principu odešel kolem výstražných pohraničních tabulek na pomezí dvou světů. Přímo do říčky Roňavy.

„Tu som stal a tu som ti povedal, že chcem desať dreva! Si ako decko!“ rozčiloval se „nutelista“, když líčil nalitému kumpánovi čerstvé potíže s obstaráváním topiva. Zkouším si vychutnat Smädného mnicha, ale moc mi to nejde. Hovor u vedlejšího „psychiatrického stolu“ také nabývá na intenzitě: „Som s ním spala v izbe! A toto ti hovorím. Denne mi čumi do telefonu, čo já tam píšem. Mala som dosť. Čo ja som si do piči vypočula?“ A prázdných panáků od borovičky přibývá: „A čo ty? Ty si taky takový hajzel, eh… Varit umíš?“ To už mi přišlo jako z nestárnoucího majstra Meliška. Podíval jsem se tím směrem a znejistěl. Té hubaté ženštině koukaly z kabelky dvě bílé uši. A po chvíli vylezl na stůl celý králík. Kurvis! Jak by řekla nejedna přisprostlá brněnská číšnice. Zmocnila se mě nervozita. Že by ten hnusnej lahváč dával víc? Kdo mi nasypal co a kam? V rozpacích vyklízím pole a dávám se na cestu k nedaleké železniční stanici. Na cestu mi z „nuteláckýho“ mobilu vyhrává píseň ze zlatého fondu hitů Plešaté zpěvačky Petra Jandy – Slzy Tvý mámy šedivý. Ó, Magyarország!

Cestou na nádraží stojí za pozornost pomník M. R. Štefánika a jeho smutné osudy. Za okupace odstěhovanej, za komoušů zničenej, za kapitalismu návrat. Inu, pomníky ve střední Evropě. Stanice je sice opravená, ale pustá. O několik týdnů později mi kamarád vyprávěl, že právě zde natáčel s legendárním investigativcem Standou Motlem reportáž o nepodařeném atentátu na T. G. Masaryka, který se tu někde u trati měl odehrát roku 1921. Holt si to blbě spočítali ty klucí maďarský a president Osvoboditel nejel vlakem, nýbrž autem… Ó, Magyarország!

Vlak na „planetu Košíc“, který zakrátko přijel, měl styl. Východoněmecké vagóny, hajzlíky k zulíbání a vnitřek kupíček ještě s poctivou koženkou. „Koženka? Kunda z Boženky!“ zahlásil spolucestující. A z vedlejšího kupé zase: „Štyri mesiace do dochodku. So mnou pij!“ Za okny zapadá slunce, Magas-hegy a utrpení maďarského lidu se vzdalují, na palubě východoněmeckého vagonu se rýsuje vyhlídka na další večírek…

kpt. Exner

Comments are closed.