„Zobudil som sa celý od Nutely!“ Tuhle magickou větu jsem zaslechl krátce po příchodu na zahrádku nádražní restaurace ve Slovenském Novém Mestě. Od jiného stolku ovšem vzápětí následovala další a neméně pozoruhodná sentence: „Já mam napísaný papier na psychiatriu, zajtra nastupujem. O desiatej.“
Veškerá lokální legrace ovšem rychle skončila. Dosud sympatický „nutelista“ na svém telefonu vyhledal, označil a spustil to nejhorší hudební svinstvo z někdejší ČSSR. Srpnový podvečer tak kontaminovala produkce Standy Vegáče a jeho příprcíře z planety Mumuland. Ano, řeč je o pitvorné dvojici usměvavých pederastů, kteří s orkestrem Karla Vágnera za zády zpívali o dívkách z mateřské školky. Divím se, že takovou hanebnost Suprahpon vydal a že textaře Pavla Žáka nesebrali esenbáci z mravnostního. Málokdo ovšem ví, že Karel měl prsty dlouhé a… Leč, neodbočujme!
Slovenské Nové Město bylo až do roku 1920 součástí maďarského Sátoraljaújhely. Toto město s krkolomným názvem [čti: Šátoraljaújhej] proslulo jako rodiště revolucionáře Lajose Kossutha a také coby sídlo uherské župy Zemplín (Zemplén). Po podepsání Trianonské dohody však severní část souměstí za říčkou Roňavou (Ronyva) připadla ČSR. „Bídní Čechouni“ tak ze Sátoraljaújhely ukradli severní průmyslový díl i s nádražím a hlavní tratí na Košice (Kassa) vedoucí na dnešní Ukrajinu. Všechna ztracená území velkých Uher navíc připomíná Maďarská kalvárie, která se nachází nad městem na svahu hory Magas-hegy (514 m). Ó, Magyarország!
Možná že i proto, že Sátoraljaújhely ztratilo v průběhu dvacátého století na významu, se dnes jedná o pěkné a zachovalé uherské město. Za pozornost rozhodně stojí místní pivnice a hospůdky, které nabízejí (nečekaně) rozličné druhy perkeltu. Mým favoritem se tu ovšem staly dršky a gulášovka z kapra. Vlak je ovšem na druhé straně, takže není možno zdržovat se více. Dobrý dojem z uherské pohostinnosti zmizí okamžitě za řekou Roňavou. Vitajte na Slovensku: „Idem na to, zlato!“ Nádražka je naštěstí pár desítek metrů od pohraničního mostu.
Cestou se může návštěvník se slzou v oku zadívat na druhý břeh do zbytkových Uher na již zmíněnou horu Magas-hegy i s kalvárií. Brzy však stane před budovou omšelého pensionu, nyní herny a nálevny. Čidlo pohybu jej uvítá laskavým: „Tuduuuuu, tuduuuu, tuduuuu.“ Celé osazenstvo se pak obrátí na nového návštěvníka, změří si jej a pak se opět věnuje „svým činnostem“. Konzumaci borovičky, piva, hře v automaty, atd. Uvnitř je šero a lepkavo. Exteriér i interiér odkazují na architektonické bezčasí devadesátých let. Zahnědlý plastikový nábytek v interiéru dokresluje atmosféru útulnosti.
S občerstvením zde nelze počítat. Několik tabulí naštěstí z dálky varuje. Jen žádnou naději: „Varenú stravu nepodávame!“ Ó, zlaté zbytkové Uhry! Ó, Magyarország! Zvrhlé Pražáky jistě potěší Staropramen na čepu. Proto raději volím Smädného mnícha v lahvi, což není o moc lepší volba. Zajímavým překvapením jsou hajzlíky za dvacet centů. Platí i hosté restaurace!, takže chcát jsem z principu odešel kolem výstražných pohraničních tabulek na pomezí dvou světů. Přímo do říčky Roňavy.
„Tu som stal a tu som ti povedal, že chcem desať dreva! Si ako decko!“ rozčiloval se „nutelista“, když líčil nalitému kumpánovi čerstvé potíže s obstaráváním topiva. Zkouším si vychutnat Smädného mnicha, ale moc mi to nejde. Hovor u vedlejšího „psychiatrického stolu“ také nabývá na intenzitě: „Som s ním spala v izbe! A toto ti hovorím. Denne mi čumi do telefonu, čo já tam píšem. Mala som dosť. Čo ja som si do piči vypočula?“ A prázdných panáků od borovičky přibývá: „A čo ty? Ty si taky takový hajzel, eh… Varit umíš?“ To už mi přišlo jako z nestárnoucího majstra Meliška. Podíval jsem se tím směrem a znejistěl. Té hubaté ženštině koukaly z kabelky dvě bílé uši. A po chvíli vylezl na stůl celý králík. Kurvis! Jak by řekla nejedna přisprostlá brněnská číšnice. Zmocnila se mě nervozita. Že by ten hnusnej lahváč dával víc? Kdo mi nasypal co a kam? V rozpacích vyklízím pole a dávám se na cestu k nedaleké železniční stanici. Na cestu mi z „nuteláckýho“ mobilu vyhrává píseň ze zlatého fondu hitů Plešaté zpěvačky Petra Jandy – Slzy Tvý mámy šedivý. Ó, Magyarország!
Cestou na nádraží stojí za pozornost pomník M. R. Štefánika a jeho smutné osudy. Za okupace odstěhovanej, za komoušů zničenej, za kapitalismu návrat. Inu, pomníky ve střední Evropě. Stanice je sice opravená, ale pustá. O několik týdnů později mi kamarád vyprávěl, že právě zde natáčel s legendárním investigativcem Standou Motlem reportáž o nepodařeném atentátu na T. G. Masaryka, který se tu někde u trati měl odehrát roku 1921. Holt si to blbě spočítali ty klucí maďarský a president Osvoboditel nejel vlakem, nýbrž autem… Ó, Magyarország!
Vlak na „planetu Košíc“, který zakrátko přijel, měl styl. Východoněmecké vagóny, hajzlíky k zulíbání a vnitřek kupíček ještě s poctivou koženkou. „Koženka? Kunda z Boženky!“ zahlásil spolucestující. A z vedlejšího kupé zase: „Štyri mesiace do dochodku. So mnou pij!“ Za okny zapadá slunce, Magas-hegy a utrpení maďarského lidu se vzdalují, na palubě východoněmeckého vagonu se rýsuje vyhlídka na další večírek…
kpt. Exner
