Margecany: Přátelé z ořechové hospody

7 Pro

Výjimečně vím přesně, kdy k mé návštěvě Margecan došlo. Bylo to 17. září 2016. Vím to ale jen díky e-jízdence, kterou jsem vylovil ve virtuální propasti mého mailu. Informace je to nicméně spíše nedůležitá, podstatné je, že má osamělá, byť spanilá pouť do Košic mě zavedla i do vesnice Margecany.

Už předem jsem si zkušeně vyzjistil, kde bych také mohl najít na onom dálném Východě nádražku a tato informace pak směrovala sobotní výlet. Půl hodina z Košic, nevyspalé, krví podlité oči a v srdci ryzí nadšení objevitele dalekých, dle mého názoru nikým neprobádaných, končin.

Míjel jsem nejprve kopce, pak vysoké hory a pak cestu začala lemovat i vodní plocha. Přírodní scenérie, v jejichž středu se nacházela zastávka Margecany – jméno, na které byly, a jsou, mé etymologické reflexe krátké. Nuže, byl jsem v cíli. Bázlivě jsem vkročil na peron a čekal nejhorší. Nádražka však vypadala vitálně, otevřeně, a co víc, vedle ní se nacházelo i hladové okno.

Jako první vedly kroky samozřejmě do železničního lokálu, nazvaného Občerstvenie Snack. Obhlédl jsem interiér lemovaný poctivým dřevěným táflováním, za které by se nemusela stydět žádná horská chata z desetiletí minulých a které tak nějak ve své nepřetržité, ničivě hnědé textuře pokrývalo vše s výjimkou podlahy. Nejistou chůzí vetřelce na území místních dravců (štamgastů) jsem proplul k co možná nejzašitějšímu stolu v rohu, usadil se na jednu z podivných, umělohmotně-křeslovitých židlí a čekal. S bytelnou paní výčepní za neméně bytelným výčepem to notnou dobu nehlo a místní suveréni zírali střídavě na mě, střídavě na nezbytnou, rozměrnou obrazovku nade mnou. Na ní byl snad odnepaměti vylazen ekvivalent české Šlágr TV, v tomto případě showcase slovenské lidové hudby, přibližně dechovky, byť s nádechem moderní elektroniky. V duchu jsem nad touto selekcí plesal, co lepšího si přát k dokreslení koloritu. Vnitřní nadšení vystřídala nervozita ve chvíli, kdy se žena za výčepem jala přibližovat. Její obrysy sice dávaly tušit bodrou pivní mámu, která laskavě utiší žízeň i hlad pocestného, její tvář však značila opak. Byl jsem v kraji cizincem a dávala mi to takzvaně sežrat.

Šariše za rozmilých 90 centů jsem dostal bez řečí, jídlo krom křupek a spol. nebylo, a jak pravila, „dnes už ani nebude“, bylo-li kdy. V dvouslovném názvu lokálu tedy jistě lze přisoudit větší váhu onomu Snack, než předcházejícímu Občerstvenie. Mé rozjímání nad slovy, věcmi a úhledným půllitrem doprovázely skočné housličky vrzající z televize. Reflexi záhy vyrušilo mručení, nesoucí se zjevně z útrob nade mnou se vypínající paní hostinské a nevrle mě vybízející k okamžitému zaplacení. Nebylo nic platné namítat, že bych do sebe s chutí hodil ještě jeden hrnek a bylo by vhodné mi spíše udělit lístek. Místo lístku s lidským rozměrem jsem dostal jen strohou a strojovou účtenku a rezolutní odmítnutí. Smířen, vypořádal jsem se s pivem, které jsem nikdy předtím neokusil. Pravda, toto první seznámení se Šarišem ve mě zanechalo dojmy spíše podivuhodného než pozitivního rázu.

Vzhledem k netečnosti okolních štamgastů a mrtvolnosti lokálu, kterou narušil jen rychlý vpád průvodčího na malé pivo, jsem odešel. Plánoval jsem, že alespoň obejdu margecanskou dědinu, vyzpovídám domorodce a do nádražky i bistra se případně vrátím – kapitola pro mě nebyla uzavřena.

Pochůzka po Margecanech ukázala spíše méně, než víc, neboť k nádrži Ružín a vůbec vodě to byl přeci jen ještě kus cesty. Potkal jsem malovanou info tabuli, akční billboard na Šariše na omšelém stavení a zjevně již dlouho zavřenou pivnici/klub. Sobotní odpoledne, místní potraviny zavřené, zoufalství na dosah. A tu se za plotem zjevil Hostinec Pod Orechom, s vkusně umístěnou cedulí Tipsport hned vedle.

Zahrádka zela prázdnotou, lokál byl však plný. Dělil se do dvou částí, zadní patřila milovníkům sportovního sázení a alkoholu, přední už jen klasickým alkáčům a kolemjdoucím. Usedl jsem tedy do přední, světlejší části, rozumně se tak situuje blízko výčepu a obhlížeje terén. Vedle mě dokonce seděly dva pivní tanky, byť za sklem. Mladší výčepní mi už vzápětí servírovala Šariše – o jídle zde rovněž nemohla být řeč. Otevřel jsem knihu, usrkával pivo, které najednou počalo chutnat výtečně, a občasně sledoval lokál. Vzadu bylo veselo – společnost rozsazená kolem jednoho stolu se pilně věnovala sázení, karbanu a zřejmě se na svém stanovišti nacházeli od otvíračky.

U dalšího piva jsem se dal do řeči s výčepní, neboť četba počala být obtížnější. I přes mou snahu jsem byl ihned odhalen jako Čech, a tak jsem si přisadil, že Pražák k tomu. Paradoxně ji to nadchlo a v družné konzervaci o jejím bratrovi, „zdrhnul do Brna a na Vánoce tu je jen dva dny“ a o sofistikovaných kvalitách Šariše jsem si brzy našel i další barové kamarády. První z nich, Rosťa středního věku, toužil po tom, abych si svůj výlet užil co možná nejvíce, a tak se do mě jal futrovat karpatskou horkou se slovy „musíš poznat kolorit, kluku“. Bylinný likérek mě trochu usadil, a to až k blízkému stolu. Tam pro změnu čekal rozvážný Vlado, popíjející odpoledního turka. Objednal jsem jednu kávu i pro sebe a rozhovor o místních lesích i literatuře na sebe nenechal čekat. Mlžný odchod projasňuje jen pobyt na zahrádce, opět ve společnosti Rosti a jeho přátel ze stavby. Štamgasti ze zadní, příšeřivé části se za celou dobu nehnuli z místa, neustávajíce ve svém bujarém ruchu. Po čtvrté „horké“ jsem však ustal já a poté, co jsem si nechal ujet ještě pár vlaků do Prešova, jsem již konečně seděl v kupé. Spokojený, ožratý a nelitující, že jsem se do oné Snack nádražky ani jejího sousedícího hladokna už nepodíval. Noví přátelé z ořechové hospody mi to vynahradili.

Opít se v tamních končinách dozajista můžete, turistické štace taktéž najdete, ale v Margecanech se zjevně nenajíte.

Comments are closed.