Kde začít? Až přímo na nádraží v Mukačevu? Nebo při příjezdu maršrutem do Mukačeva? Nebo při odjezdu z jižního autobusáku v Užhorodě? No, asi tam. Je neděle, tři čtvrtě na deset ráno a nemám ponětí, v jakých intervalech maršruty mezi Užhorodem a Mukačevem jedou. Paní na kase mi dává povzbuzující informaci, že jede za čtvrt hodiny. První věc se povedla! S úsměvem, který přes respirátor není vidět, platím 43 hřiven a jdu směrem k nástupištím.
Nepříjemnou realitou je to, že snad všechna nádraží tu mají nepříjemný zvyk, a sice pouštět periodické pípnutí z nádražního rozhlasu. Po deseti minutách mi z toho začíná poměrně dost hrabat.
Přemýšlím, jestli si mám u babky, která sedí vedle vchodu do nádražní budovy, koupit stáčenej kvas, ale to už maršrut přeparkovává k nástupišti, odkud se jezdí do Mukačeva, takže na to není čas. Po levé straně ve směru jízdy jsou dvousedačky, po pravé jednosedačky. Jakožto člověk, který jede až na konečnou, si sedám dozadu, kde je trojsedačka, plus jedna sedačka otočená kolmo ke směru jízdy. V rozjaření si sedám na tu kolmou, následně zjišťuji, že moc místa na nohy není, a nad schody u zadních dveří si dávám krosnu. Tu ale hned zas musím zvednout a dát na schody, protože si vedle mě, na trojsedačku, sedá paní, která táhne obří dětský plastový traktor. Začínám si pohrávat s myšlenkou, že jsem si možná měl sednout kamkoliv jinam.
Nicméně, za chvíli se vyjíždí, maršrut je tak ze tří čtvrtin plný, respirátor mám jako jediný a přidám si trochu jako debil. Ale co, nevadí. Co mi vadí víc, je polep zadního skla, přes který není zrovna nejlepší výhled, ale v rámci možností člověk rozeznává barvy a větší tvary. Po větší inspekci zadních dveří a k nim patřícím schodům se rozhoduji, že bych měl krosnu radši celou cestu držet ve vertikální poloze, abych měl jistotu, že se nepřekotí, neprorazí dveře a neopustí vozidlo.
Nejsem si jistý, kdy byl maršrut naposledy v servisu, ale to, že v zatáčkách na předměstí Užhorodu plave jako loď, ukazuje, že tlumiče se rozhodně nekontrolovaly. Podle toho, jak se vehikl tedy zrovna rozhodne, buď přes výtluky v silnici létá, nebo je vybere tak, že člověk nadskočí. Záhadná přítomnost štěrku a menších kamínků uprostřed silnice je také fascinující.
Zhruba v půli cesty je maršrut plně vytížen a lidé si stoupají do uličky. Asi ve dvou třetinách cesty jedeme kolem podle všeho dost nepříjemné nehody kamionu a osobáku. Před námi se po pár desítkách minut ukáže Palanok, mukačevský hrad, který je postaven na hoře sopečného původu, a tím je přirozenou terénní dominantou.
Do Mukačeva vjíždíme asi v půl dvanácté, a po prokroužení města maršrut díky bohu zastavuje na autobusáku, ke kterému přiléhá také tržnice, která je ještě větší džunglí stánků bez viditelného exitu, než Holešovická tržnice na konci devadesátek. Nicméně se konečně vymotám ven a k mé radosti hned přede mnou vedou zleva doprava koleje, zeptám se místní party, která zevluje na cigárku, jestli správně jdu k nádraží směrem doprava, a oni mou domněnku potvrzují.
Zapeklitost Mukačeva ale spočívá v tom, že vzdálenost mezi autobusákem a vlakovým nádražím je asi dva a půl kiláku, od vlaků na hrad jsou to další tři, a když člověk od rána nic nejedl, tak nějak tuší, že vlak jede za dvě hodiny a půl a musí stihnout zrecenzovat nádražku a ještě se tahat s krosnou, ví, že hrad se nestíhá a čas se bude muset najít příště.
Podél kolejí tedy jdu k vokzalu. Mapy.cz si vybraly dnešek jako den, kdy je třeba aktualizovat podklady, takže off-line vrstva zobrazuje jen špendlíky podniků a béžovou mlhu, popisy ulic nebo ulice samotné však nikoli.
Slunce pere jak šílený, ale naštěstí je po cestě většinu času alej. Míjím také místňáky, kteří zřejmě stěhují, a to pomocí povozu s oslíkem. Mukačevo, jak po cestě zjišťuji, má pro mě osobně jednu vlastnost, které jsem si všiml už i jinde, namátkou Horažďovice, Olomouc nebo Košice – táhne se jako smrad. Většina domů má jen dvě nebo tři patra, a tak dva kiláky v nízké zahuštěné zástavbě působí jako kilometrů deset, kdy se jen střídá barák za barákem, odbočka za odbočkou, jedna kolmá ulice za druhou, jinak nic. Až těsně před nádražím narážím na magacín, ale to už si říkám, že to dojdu.
A konečně jsem přímo před nádražím. Stejně jako Čop a Užhorod, tedy nádraží, kudy nejčastěji přijíždějí lidé ze zahraničí, dominuje prostoru před ním celá řada taxíků a jejich majitelů, kteří zároveň fungují i jako vekslové, jeden ksicht hezčí než druhý, jak jinak. Nicméně před antropologickým průzkumem je nutno najít způsob, jak se odtud následně dostat.
Vstupuji tedy do budovy nádraží. A opět, stejně jako další dvě zmíněné, je velká, prostorná a nádražka v ní není. Nejprve čekám deset minut v jedné frontě, jako jediný člověk v okolí s respirátorem, tady se to prostě tolik neřeší. Na mé čekání reaguje i jeden z taxikářů, který na mě volá, abych si masku sundal. Když na mě přijde řada, paní na kase mi říká, že mezinárodní jízdenky řeší na čísle 5. Jdu tedy na číslo pět a během chvíle, po předložení pasu, už mám lístek. Proti všudypřítomnému vedru paní za přepážkou bojuje silným větrákem, což uhrazení zhruba 300 hřiven za lístek do Košic poněkud komplikuje, neboť hřivny jsou všechny papírové, ale nakonec se daří.
No a teď nádražku. Naproti mně přes ulici je Spar, vedle něj vlevo lékárna a nalevo od lékárny jakási kavárna. Napravo od Sparu jsou hladová okna, která sice svádí, ale chci opravdovou hospodu. Ta je napravo přes ulici a jmenuje se Zustrič, tedy „setkání“.
Nejdříve vás přivítá velká zahrádka, se slunečníky, které nesou reklamu Carlsbergu, a židle, které zase propagují mně neznámou značku „Žatecký Gus“. Až při psaní recenze si dohledávám, že jde o ruské pivo, které se Žatcem moc společného nemá. Vejdu přes zahrádku dovnitř. Vlevo výčep, za ním distingovaný výčepák, pozdní padesátník, bílá košile, černé kalhoty, sedám si ke stolu a objednávám si pivo. Mají Carlsberg a Lvovské. Volím tedy Lvovské, ještě se ptám, za kolik je, načež pán odpovídá, že za 25. Není špatné, ale myšlenka mě zavede k tomu, že jsem si ráno ve směnárně měnil jen za deset euro, které jsem před chvílí na nádraží pustil za lístek.
A za chvíli to je jasné, mám u sebe 50 hřiven, takže v Zustriči se nenajím, dokud si neskočím do směnárny tady, v Mukačevu. Plus mít rozpočet jen na dvě piva, když máš před sebou ještě skoro dvě hodiny do odjezdu, to taky není ono.
Nádražka je poklidná, snad jen od výčepu nemusely hrát ranně nultý popový srágory, že si člověk připadal jak v turistické nálevně někde na Istrii, ale pivo mělo správnou teplotu, venku posedávali lidé a já začal řešit, co teda s penězi. Nejlepší by bylo, kdyby distingovaný výčepák přijal mou nabídku na to, že bych mu zaplatil kus útraty v hřivnách, a zbytek v euro mincích, ale vlastně se ani nedivím, že mou nabídku odmítá, tím pádem mi zbývá možnost někde rozměnit padesátieuro nebo litr.
Vekslům před nádražím nevěřím, dopíjím tedy druhé pivo, platím, a ptám se výčepáka, kde je nejbližší směnárna. Prý až v centru. No, je neděle, nedá se tedy dělat nic jiného. Do centra a zpátky to jsou jen tři kiláky, nicméně depresivní je, že i v tomto směru trpí Mukačevo nemocí roztahaného města. Slunce pálí, proměním deset euro, zbývajících 40 dostávám od férového směnárníka zpět a už jsem zase zpátky. Sedám si zpět na místo, výčepák, který asi nevěřil mým řečem o tom, že se vrátím s větším obnosem, se lehce pousměje a ptá se, jestli dám ještě pivo. Kývnu na něj, první beru, uřícený z venkovních 33 stupňů, na ex. Ptám se, jestli nemá točený kvas. Nemá, má citronádu, zkouším tedy tu.
A věřte nebo ne, ta citronáda chutná stejně jako ty, co v Čechách byly na přelomu tisíciletí na poutích. Ne že byla nějak převratně dobrá, normální citronáda plná dochucovadel, ale ten nádech dětství v tom prostě je. Nicméně dost nostalgie, chce to pivo a vodku.
Vodkou je tady Nemiroff, krásně jemná a levná záležitost, snad nejrozšířenější značka na Zakarpatí. 50 gramů za 20 hřiven, no paráda. Stejně jako v užhorodské nádražce je tady jen jeden záchod, ale stejně jako tam je čistý, papírem zásobený, s odvětráváním.
Je čtvrt na tři. V centru jsem byl, lístek mám, jen si pamatuji, že mi při prodeji lístku paní na přepážce říkala, že nástupiště pro orchestrion, který jezdí na standardním rozchodu, je ještě o pět set metrů dál, tedy ne přímo na nádraží, a říkám si, že není od věci mít časovou rezervu, než to najdu. Platím za piva a vodky, vychází to asi na 130, a uvědomuju si, že nějak zapadl můj dotaz při prvním příchodu, na jídelní menü. Když ho teď vidím na barpultu, nadávám si, že jsem si pro něj nešel sám, abych si objednal. Ale co, říkám si, teď budu ve vlaku stejnak čtyři hodiny sedět, tak stačí, když se najím až v Košicích. Jdu si pro krosnu a po cestě ke vchodu mávnu na výčepáka. Přeje šťastnou cestu a že se mám stavit zas.
