Užhorod: dvojnádražka třetí kategorie

2 Říj

Užhorod je město, které má lehce přes sto deset tisíc obyvatel a je prakticky na hranici mezi Ukrajinou a Slovenskem. Malebným centrem protéká řeka Už a řada malých detailů vám připomene, že dvacet let tohle město bylo součástí ČSR – ať už tu a tam na zdi plaketa s Masarykem, nebo třeba oprýskaná a evidentně velmi stará omítka nad zavřeným obchodem, na které člověk rozeznává nápis „čerstvá pražená káva, čajové máslo, pražská šunka a sýry“, a vedle to samé v maďarštině. Z centra jsem se po příjezdu taxíkem z Čopu, kde na nádražku nebyl čas, vydal směrem k místnímu nádraží. Červencové slunko hezky hřálo.

Pro ty, kteří stejně jako já nebyli již políbeni povinnou výukou ruštiny, mám dvě zprávy. První: Na Zakarpatské Ukrajině se domluvíte, pokud jste schopní „slavifikovat“ svou češtinu. Když se budete snažit mluvit slovensky, za což vám na Slovensku vynadají, tady vám díky tomu líp porozumí. Ukrajinské fráze, spojky a tázací zájmena si člověk osvojí rychle a ruku na srdce, většině sloves a podstatných jmen člověk napříč slovanskými jazyky rozumí. A druhá zpráva: azbuka není tak těžká. Začněte u lehčích věcí. Zkuste si přečíst třeba pivní etiketu a zatímco si to štrádujete březovou alejí, zkuste rozluštit, co to je za značku. Třeba Černigovské nebo Žigulovské za chvíli přečtete raz dva. A pak už to jde samo od sebe.

Jedno z hůře přeložitelných slov je pak paradoxně vlakové nádraží. Nebudu vypisovat, jak jsem se snažil místním vysvětlit, že bych se rád dostal na nádraží, zapamatujte si slovo „vokzal“. Neřešte, prostě si to zapamatujte.

No a nyní k nádraží samotnému. Nádraží je velké, vestibul je vysoký a velmi prázdný. A s tím také přichází zrada: Nádražka nikde. Je zde pouze přepážka s lístky, pár lidí, kteří lenivě vysedávají a jinak nic. Venku se rozhlížím a naproti přes náměstí/křižovatku/parkoviště taxíků a maršrutů vidím autobusák. Říkám si, zkusím to tam.

Nakonec jsem se na autobusák nedostal. Protože jsem na půl cesty mezi vlakovým a autobusovým nádražím potkal nádražku 3. kategorie, která má na druhou stranu zvláštní funkci svou polohou: Je to vlastně dvojnádražka, protože je fakt přesně na půl cesty mezi terminály!

Jmenuje se příznačně Bar 0–24 a má dvě patra. Nahoře jsou prý forbesy a v přízemí několik stolů a zahrádka. Točené tu mají Černigovské a jistě potěší i čtyři ledničky lahváčů, které samozřejmě ukrývají česká piva, ale také široký výběr různých ukrajinských. Lvovské, Kyjevské, Rogaň, Žigulovské a další. Se záchodem je tu stejný problém jako skoro všude jinde. Ne, že by byl špinavý, ale na celou hospodu je jen jeden. Na jednu stranu je nutno uznat progresivnost, protože je unisex, ale člověk by samozřejmě byl rád, kdyby byl víc než jeden. Pivo lahvové je mezi 13 a 18 hřivnami, točené vyjde lehce přes dvacku.

Můžu doporučit i naprosto parádní a krásně jemnou vodku a víno, stejně jako pokrmy. Podle všeho tu vaří i velká jídla, já ale vzal zavděk pochutinami vystavenými na baru, konkrétně kotletem v těstě. Docela mastná, ale dost dobrá a sytá věc mi ani nijak nerozhodila zažívání, takže to hodnotím jako dobrou volbu. Jinak tu mají také pizzu, karbanátek v housce a nakonec i něco, čemu jsem nejdřív nechtěl věřit – Sušené celé ryby. Normálně jsou strčené v půllitru a co chvíli přijde nějaký dědek, vezme si jednu rybu a začne okusovat. Paradoxně tu nejsou těžké dřevěné stoly, ale lehké, kovové, s ubrusem pod skleněnou deskou. Vnitřek byl docela prázdný, zato zahrádka plná.

Pokud budete v Užhorodě čekat na bus nebo na vlak, rozhodně sem skočte. Anebo nasedněte na Korijatovyčově náměstí na Maršrut číslo 5, dejte řidič pět hřiven a za deset minut jste tu. A pokud nepočítáme Bažinu, kam chodí na pivo lidi při přestupu z vlaku na trolejbus, Bar 0–24 je možná první dvojnádražka na našem webu.

Smršín

Comments are closed.