Bažina bar, Otrokovice: Zde jsem člověkem!

13 Zář

„Odkud jedeš, šerife?“ vítá otrokovická Bažina osamělého pocestného již v sedm ráno. Jestliže přerovská nádražka funguje téměř nonstop, železniční stanice Otrokovice nabízí jiný unikát. Všechna restaurační zařízení na sebe svou otevírací dobou navazují tak, že zde člověk může strávit 24 hodin v lihu, aniž by se vzdálil od kolejiště. Ráno v pět začnete v nádražce neboli bufetu Express, nejpozději po zavíračce v 19:30 se přesunete o sto metrů dále do Mašinky, a až v 23:00 zavře i ta, přivítá vás o dalších sto metrů dál bar Bažina. A s náručí široce otevřenou: u vchodu se totiž píše, že otevírací doba se odvíjí „dle počtu osob“.

Nikoli nejmenovaná drogerie, nýbrž tato otrokovická nádražka třetí volby je podnikem, který si plně zaslouží používat reklamní slogan Zde jsem člověkem. Každý host, byť sebevíce zničený cestou či dosavadním pobytem v této moravské odpovědi na Basru, zde může naplno pocítit své lidství – i pouhá přítomnost mu zajišťuje pozornost a uznání okolí nebo přinejmenším obsluhy. Výčepní má nicméně na triku napsáno I’m a Grouch!

„Tam už ne, to je trolejbusová zastávka,“ brzdil NP KZ hladovou po prozkoumávání všech bažinných zákoutí, když jsme sem společně zavítali poprvé. A skutečně – hned vzápětí týmiž dveřmi vběhl do lokálu muž s tisícovkou v ruce a slovy „Kde se tady kupujou lístky?“ Nejblíže stojící chlapík v tričku Sex je jen pro chudé, my bohatí pijem se místo odpovědi jen ironicky zašklebil a přitiskl se k pultu, aby jej spěchající lačný po fernetu a drobných ještě nepředběhl.

„Dám si Radegasta. Dvanáctku,“ pronáší NP pevně a odhodlaně. „Ale ta hrozně pění,“ namítá výčepní. V Otrokovicích od povodní v roce 1997 vědí, že s vodními živly si není radno zahrávat.
„Daj si jedenáctku,“ haleká z protějšího konce výčepu jeden z hostů. Vlastně jsme vám asi zapomněli říct, že půlka Bažiny je jenom přístřešek z OSB desek a my z něj teď okénkem nakukujeme do skutečné hospody, jíž vévodí celá přední maska staré oktávky s gottwaldovskou poznávací značkou.
„Dvacet pět,“ dí výčepní poté, co konečně zvítězí nad pěnící tekutinou. „To už má!“ Znovu se připomíná chlapík odnaproti. Nevíme, podle čeho to poznal, ale má pravdu.

„Tady se lidi miliskujou, to jdeme určitě na hajzly,“ bystře poznamenává KZ, když hledáme místo na sezení. Její šestý smysl se ani tentokrát nemýlí. Úzkou uličkou kolem záchodků, jež téměř vybízí k vzájemnému objímání a osahávání, se také prochází do vlastního baru, který oproti OSB přístřešku disponuje také kulečníkovým stolem a výzdobou z automobilových SPZtek i dalších vetešnických komponentů. Zde si můžete sednout nejen na bar, ale i ke stolu. Vlastně spíš jenom ke stolu, neboť barové stoličky téměř neustále okupují řidiči trolejbusů, kteří si do Bažiny chodí často krátit dlouhou chvíli. „Mně nenakecáš, že umíš anglicky,“ vysmívá se šofér s čírem svému parťákovi při rozboru textů Guns’n’Roses, kteří zrovna burácejí z rádia. NP jen nevěřícně kroutí hlavou, že někomu může tak otřesný žánr jako osmdesátkové kytarovky stát za opakovaný poslech.

„Dvě piva. A napište to na Kubu, protože mě polil,“ přehlušuje Slashovu onanii hlas některého ze štamgastů, tentokrát až ze zahrádky vedle kolejiště. „Tož a včil nemožu jít za starou, ani kdybych chtěl,“ dodává potřísněnec vítězně. My takové štěstí nemáme a odebíráme se zpět ke staniční budově, kde již na nás čeká Podrevnická strela s cílem u NPho rodičů ve Zlíně.

Naše první návštěva v Bažině sice proběhla již před dávnými čtyřmi lety, z jednoho důvodu však přesto byla důležitá. Právě zde totiž KZ založila NPmu jeho vlastní profil na tehdy ještě nerozdvojeném Foursquare. „Já myslím, že Foursquare z nás udělá hrdiny,“ zasnila se KZ poté, co bylo dílo dokonáno a profil Vágus Nervus ověřen. „A to znamená co? Něco jako Mayor?“ zeptala se bezelstně nevinná analogová duše.

No comments yet

Leave a Reply

You must be logged in to post a comment.