Olomouc: Kilo v půlce

13 Led

Když mi místo rychlíku na Vsetín zastavil na libeňském nádraží City Elefant, bylo mi okamžitě jasné, že dnešní cesta s přestupem v Olomouci nebude jen tak. O tom, že popelnice dospěje do svého cíle, jsem nepochyboval. O sobě jsem však začal mít pochybnosti ve chvíli, kdy se do mě opřel ledový vichr z naplno puštěné klimatizace. Na přestupu v krajském městě tedy nezbylo než se jít spravit do místní nádražky. Ostatně soudím, že ji vám i Olomouci dlužíme.

Rozkvétá kraj, má milovaná zem, když dělníci a ženci prací tvořivou ji věnčí. Jen abychom si ujasnili pojmy, olomouckou nádražkou samozřejmě nemyslím podnik s divným názvem Porto. Tahle parodie na restauraci, kde vyřvávají bandy prepubescentů, točí se hnusný Budvar, a kde vám při cestě na záchod nedají vstup zadarmo, ale jen se slevou, si nezaslouží ani existenci na planetě, natož titul nádražky. Výpravní budova olomouckého nádraží je dlouhá 160 metrů a nádražku s atmosférou člověk najde až na jejím samotném konci. Ano, řeč je o kebabovém bistru Alibaba na konci perónu. Rozumíte, každý Orientálec přece musí být Alibaba, nebo aspoň Aladin.

„Nazdar šéfe!“ haleká chlápek v plážové košili na prošedivělého mužíka s poněkud vyjukaným výrazem. Ten nechť vás neklame, on to totiž šéf opravdu je. Pan Iljasov pochází z Ázerbájdžánu a hospodu v hanácké metropoli vede už několik let. Na středoevropské prostředí už se zřejmě adaptoval dokonale: člověk by čekal, že jako volný den v týdnu bude mít pátek, ale zavřeno má v neděli. Dnes je sobota a jaro v rozpuku, usedám tedy na přilehlou zahrádku na vyvýšené plošince a vstřebávám dubnové sluneční paprsky.

„Nechceš něco?“ přitáčí se ke mně náhle jakési pochybné individuum. Než si uvědomím, že mi pravděpodobně nabízí omamné návykové látky, chlapík mizí kdesi za parkovištěm starých zrezivělých bicyklů. Je den po křtu Křiváka na Sedmičce a já mám úplně vymaštěno. Takže mi trvá asi pět minut, než odhalím, že ono tajemné „kilo v půlce“, které si několik lidí včetně skupinky mladých Turků přede mnou nechalo zabalit do alobalu, je ve skutečnosti gyros v bulce. Na nádraží, kde najdete i nástupiště s číslem 1,5, se ale dá uvěřit už snad všemu…

Celou recenzi najdete v naší nové knize o nádražkách Chcípni do rána na chlupatý zuby!

Comments are closed.