Den v zástěře Oáza

Jednou na konci srpna 2020 jsme se vydali s kamarádem Smrkem vlakem do Radotína. Pod příslibem návštěvy nedalekých plaveckých aktivit jsme se otočili i v místní nádražce a po cestě zpátky jsme nemohli vynechat ani ono dobré útočiště na Smíchovském nádraží. Když jsme po adekvátním občerstvení kráčeli po schodech dolů, kamarád mě upozornil na nápis na dveřích “Hledáme číšníka/servírku” a zároveň poznamenal, že je to práce přesně pro mě, tak jsme se tomu zasmáli a šli zas dál.

Celý den mi to trochu vrhalo hlavou, mluvilo se o tom, že se má Oáza brzo zavřít, tak co o tom zjistit víc rovnou u zdroje a zažít to všechno z druhé strany. Večer jsem se o ten nápad podělila s dalšími lidmi, načež se strhla lavina nadšení. Další den jsem se tam mezi cestami s krosnou zastavila, pořádně nadechla, přišla k baru, objednala dvanáctistupňové pivo a zeptala se, jestli pořád někoho hledají, že bych o tu práci měla zájem. Pamatuju si, že se na mě servírka udiveně podívala, trochu mě změřila pohledem, pousmála se a řekla, že jo, ať chvilku počkám, že musí roznést polívky.

Zkusila jsem si tedy dát nenápadné cigárko na perónu, ze kterého mě ihned očekávaně vyhostili. Když jsem se vrátila, servírka se mě překvapeně zeptala, proč chci pracovat právě tam. Vysvětlila jsem jí, že je to pro mě zásadní místo, že se tam léta stavuju po cestách vlakem i busem z vandrů, nebo i jenom tak, cíleně zrovna tam a taky že bych ráda zkusila pracovat v jiné sociální sféře než doposud. Samozřejmě že bych tam nemohla pracovat pravidelně, ale občas by to bylo skvělý. Slíbila, že se zeptá šéfa a pak mi zavolá. Zavolala a po pár dnech jsem tam měla první směnu přes obědy.

Šéfa jsem nikdy neviděla. Byl to Vietnamec a jeho bratr tu byl hlavní kuchař. Proto se na menu vždy objevila i asijská kuchyně napůl s kuchyní českou, počítaje s legendárními nudlemi s krevetami a šunkou. Na směně jsem byla s tou samou servírkou, se kterou jsme si hned sedly a která mě zasvěcovala do místních tradic a zvyků. Můj první úkol byl očekávaný. Každému, kdo přijde, ihned servírovat polévku z denního menu. Rovnou a bez ptaní. Okolo tohoto fenoménu se vedly různé spekulace a legenda se tak potvrdila. Polévku odmítlo jen pár pánů, kteří přišli poobědvat spíše ležérní desítku.

Kofola se předtáčela do půllitrů a třetinek, přikrývala podtáckem a dávala do lednice, aby se člověk nezdržoval. Pivo se tedy točilo čerstvé v přilehlé pivnici U Magora, kde ten den šéfovalo baru taky milé, ale otrkané děvče. Takový ten typ barmanky, co si člověk dovede představit třeba v klubu Újezd a která měla už od brzké otvírací hodiny na baru slušný počet štamgastů, kteří byli v pravé poledne již dostatečně posilněni. Postupně si mě při každé mé návštěvě pivnice prověřovali různými dotazy. Nakonec byli nejspíš spokojeni a tak se mi začali postupně představovat, vyzvídat všechno možné a taky se mě snažili před tímto místem občas varovat.

Prošla jsem přijímáním a pokračovala v roznášení lahodných pokrmů. Ve chvíli klidu mě kolegyně zavolala zpět do pivnice, že prý tam mám hovor. Podívala jsem se na hodiny a přišlo mi, že na takový hovor je ještě přece jen docela brzo, natož první den v práci asi dvě hodiny po nástupu. Pivnice U Magora se však nikdy neptala na čas ani situace a s tím souhlasily i moje kolegyně a tak tam na na oslavu mého prvního dne v práci čekaly slušné půldecky domácí slivovice od jednoho ze štamgastů. Na zdraví a hned zpátky do restaurace.

Stavil se za mnou věrný kamarád Smrk a jelikož nudle s krevetami a šunkou byli až druhý den, spokojil se s obligátním kuřecím stejkem se sýrem a broskví. Nebo ananasem, teď už nevím. Přes obědy se v Oáze prostřídalo mnoho rozličných druhů lidí. Dělníci v početných skupinkách, nenápadní jednotlivci mluvící si pro sebe, muž v obleku, který si k smaženým nudlím otevřel notebook a pracoval, dvojice pěkně nastrojených a nalíčených starých dam na polévku a malé pivíčko, několik strojvedoucích a dalších zaměstnanců železnic na rychlooběd před odjezdem, jeden bláznivý pán, který si vždycky sednul a nic nechtěl, pak chtěl pivo, vzápětí to odvolal, pak chtěl poradit s jídlem a vysvětlit, co znamená znojemská pečeně, ale stejně si nic nedal a potom ho přišla vyzvednout vystresovaná paní, která si ještě pro jistotu dala jedno pivo na kuráž, pár lidí z nedalekých kanceláří, stařeček, který se svěřil s obavou, že to snad opravdu budou zavírat a jeden pankáč. Trampové ten den nejspíš obědvali někde u kotlíku.

Taky se tam otočilo pár bezdomovců z okolí a když přišel první, kolegyně zbystřila a odběhla pryč. Po chvilce se vrátila s krabičkou se zbylým jídlem, které mu předala. Po zavíračce se prý běžně dorozdávalo zbylé jídlo u nádraží. To mě fakt potěšilo. V restauraci klid, další hovor v pivnici, další slivovice, cigárko v kuřárně, kde bylo i několik dalších lidí a hovory tentokrát opravdové. O životě, jak je hrozný, o vztazích, jak jsou hrozný a tak podobně. Po návratu na mě čekala nejen slivovice, ale někdo vyzradil i mou tajnou identitu baby Jiráskové ze seriálu Hospoda a tak vedle ní stála i zelená. Snažila jsem se bránit, ale marně. Na první směně to tak prý musí být.

Když se přerážel sud, na chvíli jsem si stoupla za pípu a natočila si tam i pár piv. To bylo takové splněné přání. Potom se ještě rozneslo pár obědů a směna pomalu končila. Loučila jsem se tam ještě asi další hodinu. Byla to nakonec i moje poslední směna. Přišlo vládní opatření a uzavřely se všechny hospody. Po novém roce se tam zavřelo napořád. Nestihli jsme zrealizovat spoustu plánů, nebo třeba uspořádat rozlučku. Aspoň takhle se s Oázou loučím, se všemi těmi lety. Jen prázdný nádraží na nás dejchá samotou. Bylo to krásný.

Baba Jirásková