Nebyl to dobrý rok. A ani není. V ulicích českých měst probíhá zombie apokalypsa, společnost se zmítá v anomii a nastupující hospodářská krize se ohlašuje znameními z nejneklamnějších: zavíráním hospod, barů a restaurací, v nichž mnozí z nás nechali kus mládí i jater. Tak došlo i na Prasečák – bez nadsázky legendární lidovou jídelnu na pražských Petřinách.
NP, který strávil většinu studentských let ve sklepě na Větrníku, má tento podnik v paměti uchován jako synonymum pro ztracený ráj. Jídelna tehdy představovala důležitou součást jakéhosi bermudského trojúhelníku, jehož další dva vrcholy tvořily Morgan (dnes Tipsport) a Billiard Club (dnes kavárna Do Větru). A podobně jako bermudský trojúhelník leží v Karibiku, i tento se nacházel ve zcela jiném časovém pásmu. „Svého spolubydlícího ve čtvrťáku jsem naživo potkal až po měsíci. Nikdy se z této vycházky po místních pamětihodnostech nevrátil dřív než ve tři a já z něj ráno vždycky viděl jenom vlasy čouhající zpod peřiny,“ vybavuje si NP.
Naše asi poslední kolektivní návštěva se datuje do roku 2016, kdy tady Betla a NP slavili narozeniny. NP nejprve ukecal výčepního, aby počkal se zavíračkou až do půlnoci, načež dal hospodě vydělat tím, že si dal s každým ze tří desítek gratulantů panáka borovičky a ve 23:55 se skácel na kachličky. Betla dostala kromě spousty jiných hodnotných darů, například dětského časopisu o koních v němčině, i hodnotnou grafiku od Matouše. Naposledy si ji vybavuje v dejvické Klubovně, kde večírek zřejmě končil. Druhý den ji marně hledá jak v klubovně, tak potupně v kontejneru na papír, ale umělecké dílo je navždy ztraceno.
Mohli byste z těchto historek usoudit, že název Prasečák odkazuje na všudypřítomnou špínu a hnusné pokrmy i nápoje. Není to ale úplně pravda. Socialistickou jídelnu postupně provozovatelé obohatili o rustikální dřevěný nábytek, takže někomu mohl připomínat spíš horskou chatu. A ekvivalentně tomu se zde také po večerech konzumovaly alkoholické nápoje – tedy hojně, ale s jistou grácií a svébytnou kulturou. Tankový gambáč na betonové zídce při západu slunce na místní hauptstrasse nelze označit jinak než jako ryzí romantiku, za kterou nemusíte jezdit ani do Sudet.
Genius loci si Prasečák držel bez ohledu na to, zda byl všední den či svátek. Přispívalo tomu nejspíš i to, že většina stálých zákazníků byla v důchodovém věku, i když šlo jinak o místo značně inkluzivní jak sociálně, tak generačně. „Minulou zimu mi tato instituce vkročila do cesty i při poklidné nedělní vycházce,“ vzpomíná Hochficht. „Samozřejmě bylo nesmyslné domnívat se, že zdejší osazenstvo o víkendu odpočívá či se rozuteklo na chalupy, aktivní štamgastenství nepřipouští oddech. Stejně nesmyslné bylo po zhltnutí svátečního smažáku vytahovat notebook a pokoušet se zde cokoli s jeho pomocí promýšlet. Když nám na stůl spadl jeden z méně stabilních štamgastů a pivní mok se rozlil po stole, bál jsem se kritického zásahu, ale nakonec vše odneslo jen oblečení. I když jsem byl durch a voněl po Jitřence. Výčepák dokonce uznal, že potřebuji uschnout a též uznal můj nárok na náhradu piva. Nebylo nač se zlobit.“
Samo jídelna Jitřenka – tak se totiž Prasečák ve skutečnosti jmenoval – patřil do kategorie hospod, jež na své facebookové stránce nepotřebují lákat zákazníky na vzletné řeči o jídle připraveném s láskou. Proč taky, když to o zdejších pokrmech všichni dávno vědí? Fotografie křídové tabule s aktuálním denním menu, to je to jediné, oč tu běží. Člověk nežije, aby jedl, člověk jí, aby žil. A jen se potřebuje ujistit, že ceny všech nabízených hotovek jsou takřka výhradně dvojciferné.
Právě zelenožlutá křídová tabule mnohdy strávníka svým štědře dimenzovaným sortimentem uvedla do rozpaků. Na jejich rozřešení se ale zejména v době oběda čas vždy našel – fronta se obvykle táhla až ke vchodu. Bylo tomu tak i letos 15. září. „Vím to proto, že ačkoli šlo nejspíš o definitivně poslední návštěvu, bylo to zároveň mé první setkání se zadělávanými drštkami (89 Kč, brambor),“ vypráví Hochficht. V rušné, zaplněné jídelně dosud ulpívaly zbytky cigaretového odéru, zřejmě z předchozí večerní seance, a nic nenasvědčovalo jejímu konci. Naopak, zdánlivá prosperita jí slibovala utěšenou budoucnost. Chlapci a děvčata ze stavby, nemocnice i kanceláří, pánové a dámy v letech, obědoví strávníci, ale i bonviváni louskající již několikáté obědové pivo a podporující odpolední šláftruňk velkým rumem a sladkým zákuskem. Alkoholická ranní klika se organicky prolínala se sekcí obědovou.
Pro ty, kteří dorazili na pivo po šichtě až odpoledne po zavření teplé kuchyně, čekaly na nerezovém pultě lákavé džbery s matjesy a utopenci, zákusky v lednici a jiné pochutiny, kterými se dala prokládat piva a fotbalové poločasy – neustále svítící televize se sportovními přenosy byla totiž hlavní zábavou většiny osamělých štamgastů, kteří Prasečák posouvali někam nad rámec běžné nálevny a dělali z něj skutečně sousedskou instituci.
Prasečák samozřejmě vždy přitahoval nejrůznější figurky. Od Petra Pitharta až po jistého pilota ČSA, který tady vždycky mezi šichtami dva dny přechlastával stres ze svého náročného povolání. Traduje se dokonce, že sem při své návštěvě Prahy zavítal i Che Guevara, bohužel však tento funfact nemáme nijak doložený. O náklonnosti Egona Bondyho k samojídelně je však jasno. Podobně jako Jirous s oblibou zasedal ve své kanceláři ve výčepu smíchovské Oázy, tak se Bondy nevyhýbal tomuto centru lokálního společenského dění. V kultovním městském filmovém eposu My žijeme v Praze lze básníka vidět ve svém živlu, rozšafně si vykračujícího na zahrádku před Jitřenkou, tehdy ještě vybavenou i krásným, bytelným nápisem Samoobsluha.
Datovat počátek samojídelny si přímo říká o zpověď zasloužilých pamětníků či o důkladnou rešerši. Nabízí se pak hlavně neodbytná slepičí/vaječná otázka: byla dříve Jitřenka, nebo jedno z prvních pražských sídlišť, anebo vznikly zároveň?
V neposlední řadě však samojídelna představovala až životně důležité útočiště pro spoustu babiček a dědečků, kteří obývali petřinské panelové sídliště, a to mnohdy jako úplně první osadníci. Zavřením jedné z nejdéle sloužících jídelen v Praze přijdou nejen stařešinové rodu o dostupné teplé jídlo a celé petřinské sousedství o důležitý komunitní prostor, ale i my všichni o kus naší historie. Pro mnohé z nás byl Prasečák jeden z jistých bodů v dnešním chaotickém světě. Přicházet o taková místa je bolestné vždycky. V době vrcholící pandemie, rozkladu státu a šílícího klimatu, kdy nám všemožní odborníci z médií radí, že potřebujeme klid a jistoty, je taková ztráta skutečným neštěstím. Zvlášť pokud je pravda to, co nám sdělili smutní a nyní již bývalí štamgasti – že Jitřence zvedl nájem nad únosnou míru státní podnik Česká pošta. To už je vyloženě ostuda a hlavní město nebo městská část by měla takové podniky s kulturní přidanou hodnotou podržet, jak se to v některých zahraničních městech děje. Podobně legendární cukrárnu U Veletrhů se v létě zachránit podařilo. Povede se někomu zachránit Prasečák?
