… tu svoji tlustou věcičku schovávají stonožky. A taky jak to lidi dělali, když neexistovaly mobily. To asi museli do týdne pochcípat strachy. I když představa, kterak anglická šlechtická rodina tone v depresích a postupně hyne v apatické agónii, zatímco si jejich synáček prolévá hrdlo za erární peníze ve službách Východoindické společnosti, má něco do sebe.
Nevím, co mě to popadlo, ale přes noc jsem zůstal v Čambě. Teda vlastně vím. Poslední možnost namnožit krvinky, abych přežil Běh KZtů. A jelikož o mě prý má celá rodina velký strach, vyrážím hledat internet. Nejede. Není připojení. Nefunguje. Obsazeno. Nejde proud. SMS poslat nemůžu, protože nemám signál, a když ho náhodou mám, tak to stejně nejde. Zato mi každá zpráva přijde aspoň čtyřikrát. V naprosté zoufalosti rozrážím dveře veřejné telefonní stanice a vytáčím číslo. Nic. Znovu. Nic. Jiné číslo. Nic. Mám chuť někoho uškrtit drátem nebo umlátit sluchátkem. 10 minut vztekání za 63 rupií. Nakonec si vymodlím jednu SMSku od kluka stojícího opodál. Fakt bych ty mobily zrušil.
Jirko a proč nedáš rodině odkaz na tyto stránky, to by byli v obraze, ne? 🙂
Jináč se taky celkem činíš…
Omouvám se za smajlíka…
Pán Jiří si jel totiž zevlovat jako levičácká pakáž, to by jeho buržoazní rodinka neměla radost – nepovedený synáček! Doufám že máš hubu rozežranou od žvýkacího tabáku zvíře!
Jasne, ja sem ta burzoazni pribuzna….ovsem kdyz mi moji proletarsti predkove volaji, kam ze jsem toho naseho mladeho prince poslala, ze se uz tyden neozval, znejistim i pres lehky pocit stesti zpusobeny tim, ze uz mi ctrnact dni nikdo nezveda prkynko na zachode….ted uz se zviklat pochybnostmi nenecham a budu si tento fakt uzivat az do konce
Já myslim mezi poslednim párem nožiček, příde mi to nejpraktičtější…
Stoupíčku, hošíčku! Já moc dobře vím, kdo se tady trmácel z Prahy až do Vizlákova, aby mohl hodit do urny lístek oranžové barvy, he!